Přítelkyně překračuje všechny meze

Jak nastavit osobní hranice, aniž byste urazili svého přítele?

Můj přítel je permanentní ufňukanec a hypochondr. Dělá to velkou hlavu ze všeho. Miluje „sedí na uších“ kvůli svým milostným selháním a dělá to velmi drze – v kteroukoli denní i noční dobu, všemi komunikačními kanály (pokud tam není k dispozici, píše sem). Změna mužů vyžaduje diskusi o nich a úplnou analýzu jejich činů a postojů k ní. Můžu odpovědět jednou, dvakrát, třikrát, dvacet – ale diskutovat o tom celý den tisíckrát a v kruzích je nad moje síly. Často vtrhne do mého osobního prostoru, aniž by řekl „ahoj“, ale prostě jde přímo k věci – probírá své další vášně nebo bývalé. A je jedno, jestli je to muž nebo někdo jiný. Měla problém s dětmi a příbuznými bývalého manžela. Znovu jsem se stal obětí. Celý můj život se musel točit kolem diskusí o jejích dětech a příbuzných. Když jsem řekl, podělte se o to s mámou, pokud nemáte s kým mluvit. Odpověděla, ach, nechci ji naštvat a znovu obtěžovat ((A to znamená, že POTŘEBUJI A MŮŽU být znovu obtěžována))) Zahájí konverzaci, aniž by pozdravila, aniž by se zeptala, jak se mi daří. v zájmu slušnosti třeba takto: „řekl mi. „

Odpovídám – ahoj. Ona tomu nevěnuje pozornost a pokračuje v rozhovoru. Když řeknu, že jsem zaneprázdněn, odpoví: „NENÍ URÁŽENÝ.“ Otázka: Proč by ji to mělo urážet? Proč si vůbec myslí, že je normální brát mi tolik osobního času? Zkoušel jsem to různými způsoby. Ignorovala a vysvětlila. Někdy jsem si myslel, že možná opravdu potřebuje pomoc a snažil jsem se jí pomoci. Ona ale ignoruje rozumné rady a znovu začne hrát na dudy. Musí o problémech MLUVIT, aby se s nimi vyrovnala. Ale proč si ani nemyslí, že ji NEMUSÍM poslouchat 24/7? Mimochodem, ptá se na mě až poté, co ztvrdnu, dokonce až k přímým žádostem o ukončení rozhovoru. Jsem zlomený a unavený. Co dělat: přerušit vztah?

• Jak můžete bránit své osobní hranice, aniž byste si dělali nepřátele? (3 odpovědi)
• Jak budovat osobní hranice s přítelem? (4 odpovědi)
• Jak nastavit osobní hranice s tchyní? (3 odpovědi)

Dovgopol Natalya Valerievna

Ve vztahu s přítelem neustále bráním své hranice

Ahoj! Jmenuji se Nina, 21 let, jsem studentka.
Situace je taková: Nemám v životě mnoho blízkých lidí, jen pár lidí. Ale teď je všechny opravdu nenávidím. Nenávist je velmi nabité slovo a je pravděpodobně ještě vhodnější, že se velmi a neustále rozzlobím, když s nimi přijdu do styku. Jeden z těchto lidí je moje matka a druhý je můj blízký přítel. Víc mi jde o vztah s přítelem, protože problémy s matkou jsou pro mě srozumitelnější.
Ale tady je můj přítel.
Ona a já máme velmi blízký a nabitý vztah. A někdy se mi zdá, že jsou nenormální. Teď s ní nemůžu vůbec komunikovat.. Zároveň jsem na ni naštvaný, protože reaguje tak bystře, protože se nedá říct ani slovo navíc – ve vztahu s ní jsem se naučil mluvit bez stížností – což bylo pro mě velmi těžké. A svůj nesouhlas často dávám najevo formou žádostí, to znamená, že se snažím nenadávat na city. No zkrátka jde o to, že ji považuji za hrubou a drsnou – a mnohokrát jsem ji žádal, aby ke mně byla mírnější. Nemám ráda vztahy, kde musím neustále hájit své osobní hranice, není to jednoduché, zvlášť když jde o vašeho blízkého.
A teď ani nechápu, proč ten problém vznikl. Požádal jsem nás, abychom se nesrovnávali, ztratila nervy, zrychlila krok a odešla, práskla dveřmi. A z této její ukázky ve mně doslova všechno hoří. Zdá se mi, že jsem manipulován a tak dále.
Obecně, když to shrnu, úplně jsem přestal chápat, kde byla její manipulace a kde moje ne úplně správná slova, což ji zřejmě velmi rozzlobilo.
Přestal jsem přesně vidět, kde je moje zodpovědnost za konflikt – teď vidím jen přes černobílý filtr – buď je blázen a to teď přiživuje můj hněv, nebo si za to můžu zase já, protože mi ukazují takové chování, pak se mnou nekomunikují, cítím se provinile atp.
A nedávno jsem začal přemýšlet o další otázce – protože ji tak často žádám, aby ke mně byla laskavější, jemnější (ptám se přesně v takových frázích) – není to „předělat si to pro sebe“? To znamená, že by to mohl být druh znamení nepřijetí?
Dřív jsem to vnímal jako požadavek, například nekouřit mým směrem, tedy je mi to nepříjemné – ale pro člověka se to nezdá být příliš složitý úkol. Proto, když jsem svého přítele požádal, aby na mě nebyl tvrdý, aby se ke mně choval něžněji (a to není nějaká vágní prosba, ptala jsem se v konkrétních situacích) – myslel jsem si, že to je opravdu proveditelné.
Zkrátka teď jsem kvůli svému vzteku v nonstop režimu úplně vyčerpaná.. Nechci teď s tou kamarádkou komunikovat, ale jakmile odejde, mám pocit, že se uvolnilo tolik místa v mém životě, který nemám čím naplnit. A kvůli tomu se k nekonečnému permanentnímu hněvu přidává smutek a osamělost. Je také velmi energeticky náročná.