Požádal jsem své přátele, aby mi pomohli se stěhováním, ale říkali mi „nevděčná krysa“ a přestali komunikovat

Požádal jsem své přátele, aby mi pomohli se stěhováním, ale říkali mi „nevděčná krysa“ a přestali komunikovat

Je to paradox – všichni lidé v hloubi srdce touží po koupi nového bydlení, ale zároveň se strašně bojí potíží spojených se stěhováním. A nejde o to, že byste za stěhováky museli utrácet spoustu peněz. Ani ne, ostatní občané na to dokonce tvoří samostatné rozpočty! Hloupě se bojí zvrácené práce. Udělal jsem to velmi jednoduše. Nechtěl jsem utrácet peníze a pár týdnů před plánovaným stěhováním jsem se dohodl s pár přáteli na pomoci. V hodině ICS za mnou přijdou, vynesou z domu nábytek, naloží ho do Gazely a odvezou mě do nového bytu. Tam se vykládají. To je vše – pak kolaudační párty.

Myslíte si, že jsem tak chamtivý, že jsem na stěhovácích vyždímal několik tisíc rublů? Ne, naopak – štědrost je součástí mé povahy. Po koupi bytu a jeho vymalování prostě nezbyly žádné peníze. Hypotéka je obrovská, náklady šílené. Utáhl jsem si opasek a nevím, kdy přijde „finanční úsvit“. Proto jsem požádal své přátele, aby mi pomohli. V určený den Lekha a Andryukha dorazili včas v živé náladě a pustili se do práce. Všichni tři jsme rychle přestěhovali nábytek ze starého pronajatého bytu do stanu Gazelle, který jsem si den předtím objednal z posledních peněz, a sedli jsme si kouřit. „Brácho,“ začala Lekha s úsměvem, „připravil jsi pro nás zaslouženou odměnu?!“ „Jo, přidám se k tobě,“ usmál se Andrey. „Skoro jsme si tu utrhli pupík.“ Nejsem připraven skákat zadarmo, nežiji v Severní Koreji! – Kluci, všechno je v pořádku. Až vše dokončíme, bude na vás čekat poplatek, slibuji.

Měl jsem na mysli stůl s působivým množstvím silných nápojů a jednoduchého občerstvení. Jsme prostí lidé, nejsme zvyklí na paví stehýnka a drahý koňak. Navíc, opakuji, moje finance zpívaly romance, a proto jsem z definice nemohl uspořádat párty pro celý svět. Nábytek byl doručen do mého nového, krutě zastaveného domu a začalo se vykládat. Tady už věci šly, musím říct, ne tak snadno. Všichni byli unavení, výtah byl úzký a stísněný a my jsme museli nosit nějaké věci po schodech do šestého patra. Andrej dokonce zavtipkoval přes zaťaté zuby: „Kdybyste si vzali vyšší dům, vzali bychom vám ho za tu škodu, tohle je v prdeli. Ale trpělivost a práce všechno semele. Umístit mé věci do nového bydlení a dát věci do pořádku nám trvalo asi tři hodiny – setřeli prach a z podlahy odstranili pouliční nečistoty.

Andrej a Alexej si šli do koupelny umýt ruce a já začal mýtinu zakrývat. Do obývacího pokoje umístil konferenční stolek, položil na něj vodku a jídlo dříve uložené na balkóně a přitáhl židle pro tři. Všechno bylo připraveno na pijácký večírek na počest přesunu, srdce mi vybuchlo z hrudi štěstím. Přátelé přišli do obývacího pokoje, podívali se na nádobí a byli potěšeni. Mnouli si ruce, sedli si, nalévali, cinkali skleničkami, popřáli mi dlouhý život na novém místě a pili. Pak ten druhý. Poté začal rozhovor, snadný a uvolněný. Dlouho jsme se dohadovali, kam by bylo lepší umístit můj pracovní počítač a jaké národnosti sem paní přivést pro radost. Zkrátka rozhovor obyčejného opilce. Skončilo to však ne moc dobře. Takže jsem vlastně během minuty ztratil přátele. Když bylo všechno snědeno a vypito, chlapi se shromáždili k odchodu.

„Dobře, jedeme,“ začal Andrey. – Měli bychom splatit. – Ve smyslu? Zakryl jsem ti mýtinu. Málo? „Proč potřebujeme vaši vodu,“ zvedla Lekha. „Celý den jsme tě tu zabíjeli.“ Musíme zaplatit, dejte nám alespoň pětku. – Pět tisíc, myslíte? Kluci, zbláznili jste se?! Taková drzost mi vyrazila dech. Moji přátelé dobře věděli, že jsem je požádal o pomoc, protože jsem neměl peníze, a oni po mně s kamennými tvářemi peníze požadovali. No tak, bylo by to symbolické – účtovali si tolik, kolik by si ne každý nakladač účtoval za svou práci. „Nemám peníze, víš,“ začal jsem se zmateným hlasem ospravedlňovat. „Navíc jsme se na ničem takovém nedohodli.“

– Nesouhlasili jsme. Co bude dál? Sám s oblibou říkáte, že každá práce musí být zaplacena. Tak mi dej minci do sudu,“ ukázal Andrey panovačně prstem na stůl, u kterého jsme ještě před pár minutami seděli v dobré náladě. – Do prdele vás oba! Říká se „Přátelé“ – víte, že dojídám poslední křen bez soli, ale požadujete peníze. No, vy jste podivíni, samozřejmě. Kluci se na mě nevlídně podívali, nazvali mě „nevděčná krysa“ a odešli, hlasitě zabouchli dveře. Nevolají ani nepíšou. Andrey mě ani nepozval na své narozeniny. Nejprve jsem byl naštvaný a pak jsem si uvědomil, že to byl osud, který mi otevřel oči. Dokážete si představit, jakým šakalům jsem měl tu odvahu věřit?!