Přítel jí sehnal práci, ale teď je tak dusná péčí, že jí nedovolí udělat ani krok samotnou.

Přítel jí sehnal práci, ale teď je tak dusná péčí, že jí nedovolí udělat ani krok samotnou.

Stalo se, že jsem před časem přišel o práci. Naše pobočka byla přemístěna do jiného města a všichni zaměstnanci byli požádáni, aby buď dali výpověď, nebo se přestěhovali na nové místo. A mám tady rodiče, byt, dcera chodí do školy. Proto jsem zůstal. Myslel jsem, že si rychle najdu nové místo, ale ukázalo se, že nemáme moc volných míst vhodných pro mě. Už jsem začínal panikařit, protože peníze docházely a já musel něco urgentně vyřídit. A pak mi kamarád nabídl, že mi pomůže. „Mohu se pokusit, abys žila se mnou,“ řekla Lída. „Právě jsme měli volné místo.“ Pravda, plat je tam o něco menší, než jaký jste měli v předchozím zaměstnání. A profil úkolu je jiný. Ale s tím se nemusíte bát, všechno vás naučím.

„Dobře,“ odpověděl jsem. – Pokud jste si jisti, že všechno zvládnu, můžete to zkusit. Stále nemám jiné možnosti. O dva dny později jsem byl pozván na pohovor. Šéfovi jsem se líbil a vzali mě na čestné slovo Lídy. Samozřejmě jsem byl svému příteli velmi vděčný. I když jsem se bála. Sám jsem spíše uzavřený člověk a těžko si zvykám na něco nového. Lída je v tomto ohledu úplný opak. Když jsme například jako studenti přišli do nějaké nové společnosti, ona se rychle se všemi seznámila, ale já jsem naopak zůstal celý večer blízko ní. A na novém působišti se stalo přibližně to samé. Seděli jsme s přítelem u sousedních stolů a ona byla vždy připravena pomoci. Bál jsem se udělat krok navíc a první týdny jsem to tahal snad každé tři minuty za jakoukoliv maličkost.

Lída to vzala naprosto v klidu. Dokázala mi stokrát vysvětlit nejjednodušší úkon a pomohla mi, i když to bylo na škodu její práce. A za to jsem byl svému příteli vděčný. Postupem času jsem ale postupně začal všemu sám rozumět. A rozhodl jsem se, že bych měl přestat cestovat na náklady Lídy a naučit se žít sám. Včetně poznávání nových lidí. Ukázalo se však, že můj přítel to zřejmě nechtěl. Pořád se mě snažila ve všem ovládat. Například jsem připravil zprávu a položil ji na stůl, abych ji po obědě odnesl svému šéfovi. A Lída ho viděla. – Oh, už jsi skončil? – zeptala se překvapeně. „Myslel jsem, že to uděláš za dva dny.“ „Ne, dnes si vezmu všechno,“ odpověděl jsem.

„Počkej,“ namítl můj přítel. – Nech mě ho nejdřív zkontrolovat. Ta i přes mé námitky zprávu vzala a druhý den mi ji vrátila. Lída si tam samozřejmě všimla pár nepřesností, ale podle mě ne tak kritických. A ve výsledku jsem stále trávil čas předěláním. Dále, pokud jsem chtěl předložit návrhy, které jsem považoval za zajímavé, nebo převzít nějakou novou odpovědnost a řekl o tom své přítelkyni, byla k tomu vždy skeptická. – Jsi si jistý, že to zvládneš? – řekla Lída. – Potřebuješ to? Nebo něco takového. A totéž se děje, když se snažím navázat vztahy s ostatními kolegy.

Jakmile s někým zahájím konverzaci, odněkud se objeví Lída a vloží se do hovoru. Díky tomu jsme vnímáni jako lidé, kteří jeden bez druhého nemohou existovat a fungovat. A už chci být vnímán jako samostatná osoba. Svou práci mám rád a plánuji se tímto směrem dále rozvíjet. Ale zatímco se Lída o mě takhle stará, nemůžu nic dělat. A své kamarádce nedokážu vysvětlit, že by se tak chovat neměla. Snažil jsem se s ní mluvit v náznacích, ale Lída tomu nerozumí. A když vám to řeknu přímo, urazí se a rozhodne, že jsem nevděčný. Možná je to moje vlastní chyba, že jsem jí dovolil, aby se o mě celý život takto starala, ale teď chápu, že je třeba tuto situaci změnit.

Co dělat, když váš přítel zabral téměř veškerý prostor ve vašem životě a nedovolí vám udělat ani krok?!

Mám problém. Mít přítelkyni. Jsme přátelé už 8 let. Ale myslím, že nejsem sám, kdo se setkal se situací, kdy se vždy snažíte o ni a obecně o druhé víc než o sebe. Vždy jsem ji kojila, rozčilovala se nad ní a vždy se cítila dobře. Miluje mě, já vím. Ale chová se ke mně, zvláště v poslední době, jako pes, který by tam měl být vždy lusknutím prstů. Vždycky jsem potkával chlapy, ale pro ni jsou to všichni smolaři a pitomci a v 31 letech stále čekáme na prince-oligarchu na bílém koni. Teď jsem potkala úžasného mladého muže, koupil mi letenku na víkend do svého města, tak mi dala dresink, že si vezme půjčku z banky, dá mi moje telefonní číslo a oni mi to neudělají být schopen mě zastihnout (abych mohl potvrdit, že pracuje atd.) .. její firma nemá přímé telefonní číslo, je v opravě), řekla, skláníš se k muži a ty Dělám pro mě takové nastavení! Nikdy by mě nenapadlo něco takového říct, byl bych za ni jedině rád! Na dovolené mě vždycky terorizuje, kde jsem, musím pro ni jít, my sami nemůžeme přejít silnici do restaurace. Obecně je takových momentů mnoho a abych byl upřímný, mám pocit, že už jsem na pokraji. Ale z nějakého důvodu se bojím říct všechno; vždy dostane deset za jedno z mých slov. Jak se stát více soběstačným? Opravdu doufám ve vaši podporu a odpovědi, to vše je těžší udělat, než říct! Děkuji všem!

dvě hráze nebo co?

žít pro sebe. Jakmile se objeví možnost, která je pro vás výhodnější, okamžitě vás zavrhne. jen omezit komunikaci na nic. nezvedej telefon, jdi za mužem. pokud nemá vlastní mozek, aby celou situaci pochopila, pak jí nemůžete nijak pomoci

Je na vás velmi vázaná a má velké obavy, že na ni zapomenete, jste pro ni nejdůležitější osobou v jejím životě, ale potřebujete s ní jen mluvit, netlačit na ni, jen vysvětlit situaci, prostě laskavě)

Pane, jak známé, nemusíš jí vyjadřovat všechno, stačí jí říct, že ji miluješ a vážíš si jí, ale nemůžeš být pořád jen s ní. vysvětlete, že chcete vztah a nemá smysl čekat na toho prince, ale je čas jednat, požádejte ji, aby vás alespoň jednou podpořila, řekněte jí, že potřebujete její podporu atd.

Musíte se od ní naučit, JAK se milovat, odpovídat jí jejími vlastními frázemi