Zničila někomu matka život?

Dobrý den, mám velmi těžký vztah s maminkou. Oh, ani nevím, kde začít. Pravděpodobně to všechno pochází z dětství, neustále mě pronásledují vzpomínky na dětství a neustále hlodá nějaký druh zášti, ale nevím, jak se toho zbavit. Dříve (dokud jsem neměl své vlastní děti) jsem si své dětství tak často nepamatoval a obecně, podle mého názoru, jsem si nepamatoval, ale teď je to, jako by mě pokryla nějaká vlna. Je tam vztek, zklamání, slzy a o mých emocích se dá napsat spousta špatných slov. Zkusím to krátce. Pokud si pamatuji, moje matka vždy, téměř každý den, chodila do restaurací, pak se vztah v kuchyni mezi matkou a otcem dlouho řešil (není moje rodina, vychovával mě od 1. do 13 let, pak spáchal sebevraždu), bojovali mezi mnou, trvalo to docela dlouho, pak moje matka ležela celý den v posteli, páchla výpary, nutila mě se kolem ní motat, cítila lepší. Dřez plný nádobí. Když jsem byl malý, nepamatuji si svůj věk, ale pamatuji si, co se dělo, můj otec (nevlastní otec) mě otravoval, byl šíleně opilý, matka spala, asi by udělal svou práci, prostě nemohl. t, usnul. Máma ráno viděla, že jsme oba bez kalhotek, a dlouho se ptala, co se děje, z nějakého důvodu jsem to neřekla, strašně jsem se styděla, i když jsem tenkrát ještě nechápala co probíhalo obecně. Pochopil jsem, že něco není úplně „v pořádku“, a tak jsem mlčel. Dlouho jsem si v noci promáčel postel a máma mi ráno vynadala, křičela, až jsem byla modrá v obličeji, a dokonce jsem z křiku omdlela! V tom skutečném si to opravdu pamatuji, pamatuji si, jak jsem „vypnul“. Když mi bylo 8 let, maminka porodila bratra od mého nevlastního otce, dodnes ho považuji za svého drahého, za svou krev. Věk Arthura (bráchy) od 0-5 let si nijak zvlášť nepamatuji, pamatuji si jen, že pro mě bylo často velmi děsivé zůstat s ním doma s malým, když rodiče chodili a pro z nějakého důvodu nám často zhasl metr, zhasla světla v celém bytě, pak jsem oblékla malého brášku a běželi jsme do restaurace, bez ohledu na to, kolik bylo hodin. Lehli si někam do závějí a čekali, až vyjde maminka. Naše město bylo malé. Pak běželi před nimi k domu, jen aby tam neseděli sami ve tmě. Pak jsem viděl, jak moje matka začala chodit s jiným mužem, podváděla mého tátu, často jsem ji slyšel podvádět přímo u nás v noci, táta to zřejmě zjistil, jednoho dne po restauraci přišli všichni tři, táta vzal nůž a upustil tohoto muže. Byl zachráněn, ale ne všechno dobře dopadlo. Můj nevlastní otec se opravdu zbláznil, párkrát se léčil v psychiatrické léčebně, házel prášky do záchodu. Bože, teď píšu, nikdy jsem o tom nikomu neřekl. A teď píšu a jsem zděšen, není to život, ale nějaká noční můra, kterou jsem měl. Proč to všechno potřebuji? Ve 13 letech se můj otec oběsil. Tady se věci staly ještě zajímavějšími. Máma začala pít a pila tolik, že WOW. Když se doma objevil bochník chleba, tak to bylo dobré, několikrát jsme s bratrem hladověli. Dny se možná vůbec nevrátí domů. A co jsme tam jedli, jak se máme, bylo jí úplně jedno. Odtáhl jsem tyhle opilce, divné muže domů, šoustal jsem s nimi skoro před námi. Snažil jsem se to všechno před bratrem skrývat, jak jsem mohl, chápal jsem, že je to dítě, on tomu všemu nebude rozumět. Zřejmě to pro něj se mnou bylo opravdu jednodušší. Začal jsem pracovat v 16 letech. Museli se nějak živit. Večer pracovala a učila se na průmyslovce, všechno stihla, jen večer přišla domů a ráno bylo po všem. A tak žili. Maminka nikdy nepracovala, nepracuje a pracovat nebude. Když mi bylo 20 let, opustil jsem naše město, protože jsem vystudoval technickou školu a šel se přihlásit na vysokou školu. Jaké dopisy mi později psal můj bratr? Horor. Tam, beze mě, on, chudák, se na to všechno zřejmě opravdu podíval, podíval se a zděsil se. Stále se divím, proč nikdo z mých přátel nepožádal o zbavení rodičovských práv? Byla by o ni ochuzena, to je 100%, není pravda, že by se mi někde žilo lépe než s takovou matkou, ale vždy si kladu otázku: „Proč“? Tím, že jsem dva roky žil bez nich, v cizím městě a uvědomil jsem si, že když si je nevezmu, maminka se tam úplně opije, vzal jsem si je, měli jsme, respektive já, na dlouhou dobu pronajatý byt, od r. ceny se velmi lišily mezi naším městem a místem, kde jsme se přestěhovali. Pak jsem se oženil a ona také. Celou tu dobu jsem pracoval a ani na minutu jsem se nezastavil. Málem mě dala do vězení, dostala se mi tak na uši, vždycky jsem se jí bál, poslechl jsem, zdálo se mi, že to tak má být, v každé rodině je to tak – ona je matka, já jsem otec a máme syna. Přemlouvala a tlačila na mě, abych vzal v práci úplatek, byl převeden na její účet, z těchto peněz jsem se nedotkl ani rublu, můj šéf mě zachránil z vězení. Nevím proč. Pořád nevím, ale po tomto incidentu mě to zasáhlo. Bylo to jako zásah elektrickým proudem. Od té chvíle už nemám matku, rozumíš? Pohřbil jsem ji zaživa, to je vše. Nemohu s ní komunikovat, kolik bolesti mi v životě způsobila, jak moc jsem ji vytáhl, jak moc jsem pomohl, nemiluje mě, nevidím její lhostejnost k sobě. Nemůžu, vykopnu ji, zdá se, že ničemu nerozumí, možná to opravdu nedokáže, ale nechci ji vidět. Věř tomu nebo ne. Nechci, manžel mezi námi neustále uzavírá mír, ale komunikace s ní je pro mě zátěž, bez ní je to pro mě snazší, je jako nějaký obojek, který na mě neustále visí. Můj bratr teď sedí. Ve 20 letech má těžkou formu vředu. To se ukázalo ještě před závěrem. To je vše. vše díky ní.

Nasťa, Bratsk, 30 let

Lipkina Arina Yurievna

Odpověď: Pomoci si můžete, pokud se rozhodnete, že do svého psychického zdraví chcete skutečně investovat a absolvujete kurz terapie u psychologa osobně. Zášť je pocit, který poutá k předmětu urážky, zvláště v tomto případě mluvíme o nejvýznamnějších lidech – rodiči, bratrovi. Celá tato nedořešená situace s rodičovskou rodinou se s největší pravděpodobností negativně podepisuje na vztahu s mým manželem.

S pozdravem Lipkina Arina Yurievna