Sovětské děti, bály jste se jako dítě války?

Jednoduché pětipísmenné slovo. A pokusíte se toto slovo vyslovit klidně, protaženě, několikrát. A ucítíte, jak to do vás vstupuje, je vtahováno do vaší duše. A oči na okamžik zamrznou, lépe řečeno zamrznou, ramena se chvějí, tělem projede chladný, mrazivý, děsivý třes. Jaká hrůza je v tomto slově zakotvena – křik, sténání, pláč.

Pro dospělé to bylo děsivé, ale jaké to bylo pro děti?

Pamatuji si epizodu z filmu „Štít a meč“. Esesáci rozdávají dětem bonbóny. Vezmou je, lehnou si na zem a navzájem se ujišťují: „Nebojte se. Zemřeme okamžitě, bez bolesti. “ Děti se zvláštním dětstvím za ostnatým drátem. Děti bez dětství.

Konstantin Pavlovič Kulikov oslaví v roce 2020 89 let. Skloňme se před jeho věkem, jeho pamětí, jeho životní silou. Musím o tom vědět? Nezbytné.

Kosťa Kulikov se narodil 6. dubna 1931. Před válkou žil v Pavlovsku v Leningradské oblasti. Němci obsadili město v roce 1941. V Gatčině, tehdejším Krasnogvardějsku, byl vytvořen koncentrační tábor. Tento hrozný tábor se v poválečném období nacházel na území továrny na nahrávky – závodu Gatchinselmash. Nyní zde sídlí prodejna Etalon. A žili tady, dá-li se to nazvat životem, sovětští lidé, zajatci. Byli zahnáni ze všech blízkých oblastí. Za plotem tábora jsou mohyly. Jsou to hroby lidí zabitých fašistickým režimem. Mrtvoly nebyly odneseny daleko. Buď za plot, nebo do krematoria. V táborové peci bylo během válečných let upáleno více než tisíc lidí.

Tyto náhrobky bylo možné vidět až do roku 1975. V roce 1975 byla zahájena výstavba na Khokhlovoe Field. Velká konstrukce. A bylo by potřeba tam postavit pomník všem, kdo byli v zajetí mučeni, zemřeli a truchlili.

Matka Anna Fedorovna, Kosťa a jeho bratr Jurij skončili v táboře Gatchina. Vězni byli umístěni do velké dřevěné stodoly, kde bývala umístěna vojenská technika. Děti i dospělí – všichni společně. To je jediný pozitivní aspekt zdejšího života: moje matka byla poblíž a s ní to nebylo tak děsivé. Bude chránit.

Stodola s přibitými palandami, hliněná podlaha, vlhko, zima, naprosto nehygienické. Jen v létě, když bylo horko, tady bylo chladněji. Špína, smrad, nelidské podmínky vedly k nemocem a přiváděly lidi k šílenství. A vedle je krematorium.

Dospělí byli vyháněni do práce, která byla velmi těžká a nad síly žen. Nosili klády, kopali příkopy a zakopávali mrtvoly. Bylo tam hodně mrtvol.

Dozorci hnali i nemocné do práce bičem. A děti stály za ostnatým drátem a čekaly na maminky. Hladový, špinavý, otrhaný. Co když se nevrátí? A někdy se matky nevrátily. Nebylo větší touhy než znovu vidět svou matku. A nebyl větší smutek a strach než ztráta mé matky. Ani hlad ani zima nedokázaly tento strach zakrýt, zničit nebo skrýt.

„Krmili nás kaší podobnou polévce,“ pokračuje Konstantin Pavlovič. — Jedna naběračka polévky denně pro děti. Dospělí – dva. To je vše. V kasárnách byly hlavně ženy a děti a několik starších mužů. Muži se tedy pokusili utéct. Byli chyceni a pověšeni přímo v kasárnách. Viseli několik dní. Zápach rozkladu byl hrozný, ale nedalo se nic dělat.

Někdy v noci lezli do kasáren opilí vojáci a obtěžovali ženy a naše matky. Ženy se skrývaly, jak mohly. V takové hrůze jsme žili až do ledna 1944, před osvobozením Gatčiny.

Během ofenzivy našich jednotek došlo k těžkému ostřelování města. Vedle našich kasáren byl muniční sklad. Nacisté si mysleli, že se v této oblasti nebude střílet, protože zde byli vězni. Ale fašisté byli hnáni po celém území. Leželi jsme na podlaze baráku a škvírami mezi prkny létaly úlomky. Před mýma očima šrapnel zasáhl hlavu dívky, mé přítelkyně. Smrt byla okamžitá. Matka vyskočila a vrhla se ke své dceři. Její noha byla utržena střepinou a vykrvácela. Tento hrozný obrázek zůstal navždy v mém srdci.

A náš zachránce byl polštář. Moje matka ze strachu zamíchala uzly. Místo balíku oblečení jsem popadla balík polštářů. Těmito polštáři jsme si přikryli hlavy a těla. Zasáhla mě šrapnel, otřesila mě, ale nezabila mě. Byl jsem několik dní hluchý a němý. Polštář mi tedy zachránil život.

Když si nacisté uvědomili, že skončili a nemohou město udržet, začali odhánět lidi do pobaltských států.

Vyčerpaná, vyčerpaná, napůl oblečená, ale s obrovskou žízní po životě s námi maminka za řevu a kouře dokázala uprchnout z auta. Přece náš

postupovali. Utekli jsme Orlovým hájem, Priory Park, dostali jsme se na Čechovovu ulici, kde jsme se schovali ve sklepě domu č. 18.

Ukázalo se, že nás hlídá Němec. Nyní se Němec stal jiným, ne tak arogantním a sebevědomým. Cítil jsem, že válka byla jiná, vzduch dýchal svobodou. A ne všichni Němci byli nelidští. Viděl, jak se ve sklepě schovávají ženy a děti. Chodil po domě a často opakoval: „kleine kinder“ – „malé děti“. Dům měl být s největší pravděpodobností vyhozen do povětří. Bylo vytěženo. Ale Němec náhle zmizel, dům nebyl vyhozen do povětří a my jsme zůstali naživu.

Ani si nedokážu představit, jak jsme to teď přežili. Bylo to strašidelné. Děsivé. Byli jsme propuštěni. Nemohli jsme uvěřit svému štěstí. Plakali, smáli se, klečeli a modlili se.

Dostali jsme pokoj v dřevěném domě. Byli jsme šťastnější než kdy jindy. Hrůza skončila. Máma šla do práce. Bylo to těžké, ale byl to poklidný život.

V Leningradu během obléhání zemřeli naši příbuzní – 52 lidí. Můj bratr a já jsme vystudovali vojenskou školu, stali se vojáky a poctivě sloužili naší vlasti!

Konstantin Pavlovič Kulikov stále žije v Gatčině.