Rodiče mého manžela už krmí svou druhou kočku, dokud nebude obézní. Nevím, jak jim vysvětlit, že to není normální.

Rodiče mého manžela už krmí svou druhou kočku, dokud nebude obézní. Nevím, jak jim vysvětlit, že to není normální.

Můj manžel má přehnaně ochranitelské rodiče. V některých bodech je to dokonce roztomilé. Ale někdy je to nepříjemné nebo dokonce děsivé. Například Kirill, můj manžel a jeho mladší bratr Denis byli v dětství silně překrmováni matkou a otcem. A manžel mi mnohokrát vyprávěl, jak se v dospělosti, když mu bylo pětadvacet, potýkal s nadváhou. Chodil jsem k psychologovi, pracoval s trenérem a jedl jsem správně. Jeho bratr má mimochodem stále problémy s nadváhou. Ale Kirill musí pravidelně chodit do posilovny a já se mu snažím připravovat správné jídlo, aby znovu nepřibral.

Obecně platí, že pro jeho rodiče je jediným jazykem lásky, který znají, jídlo. A tak krmí vším, co vidí. Zkoušeli mě nejdřív taky, ale rychle jsem dal najevo, že držím dietu. Myslím, že mě od té doby trochu neměli rádi. Trochu se bojím doby, kdy máme s Kirillem děti. Protože je asi budou živit prarodiče. Mezitím žádná vnoučata nejsou a děti odrostly, tchán a tchyně směřují veškerou lásku a péči. ke kočce. Vlastně první kočka, kterou jsem potkal, se jmenovala Barberry. V té době mu bylo šest let a vážil osm kilogramů. Nehledě na to, že je to obyčejná kočka a ne nějaká mainská mývalí. – Proč je tak tlustý? — Zeptal jsem se své tchyně, když jsem poprvé uviděl toho tvora, sotva se dokulhával ke své misce s jídlem. – SZO? Barsenka, nebo co? — Elizaveta Evgenievna byla upřímně překvapena. – Jak je tlustý? Prostě velký.

Ale ta kočka byla tak akorát tlustá. Bez dušnosti nemohl ani chodit z místnosti do místnosti. No, tehdy jsem nezasahoval. Vaše kočka je vaše zodpovědnost. I když jsem se o něj bál, nebudu to skrývat. A o šest měsíců později se Kirillovi rodiče odjeli léčit někam na jih. A to na dlouhou dobu, asi měsíc a půl. Požádali nás, abychom se postarali o Barberry. Domluvili jsme se. Hned druhý den po přivezení kocourka k nám jsem ho vzala k veterináři. Potvrdil mou verzi obezity a předepsal Barberry dietu. A fyzická aktivita. Kočka kategoricky nepřijala obojí. Ale nevzdal jsem to. A než přijeli můj tchán a tchyně, kočka trochu shodila. Pochopil jsem, že když ho vrátím do obvyklých podmínek, během týdnů znovu přibere. Proto mě požádala, abych tu kočku přenechal nám.

Rodiče nečekaně souhlasili. Říkali, že si za tu dobu sami zvykli na život bez zvířat, a pokud je u nás Barsenka spokojený, ať zůstane. Nyní Barberry váží tolik, kolik by kočka jeho plemene a věku měla. Je také zvyklý na běžné množství jídla a pravidelné procházky na postroji. A na chatě ho většinou necháváme volně plavat. Jediný moment, který mě v tomto příběhu rozrušil, bylo, že o dva roky později si Kirillovi rodiče najednou uvědomili, že je už nudí společné bydlení, a pořídili si kotě. A teď se vážně bojím o jeho zdraví. Malému Blackovi jsou teprve čtyři měsíce a už teď váží jednoznačně víc, než by kočka v jeho věku měla. Snažil jsem se mluvit s Elizavetou Evgenievnou, ale ona v tom nevidí žádný problém. Všechna moje slova o tom, že zvíře bude mít zdravotní problémy, že obezita je pro zvíře stejně nebezpečná jako pro člověka, padnou na zem.

Snažila jsem se o tom mluvit s manželem, ale věří, že se tato záležitost týká pouze jeho rodičů. – No, co chceš? “ řekl mi Kirill. – Nemůžeš je přesvědčit. I když jim toto kotě ukradnete, dostanou nové. Zachráníte všechny? Nevím. Ale je mi Blacka líto. Ale vypadá to, že moc možností opravdu není.