Prarodiče pomoc nepřijímají, co mám dělat?

Jak správně budovat vztahy s prarodiči, pokud jsou proti nepokrevním vnoučatům?

Samozřejmě je skvělé, když prarodiče aktivně pomáhají adoptivním rodičům při výchově jejich dětí. Co když nepomohou? Jak být v tomto případě? Požádali jsme rodinnou psycholožku Taťánu Pavlovou, aby pomohla opatrovníkům a adoptivním rodičům pochopit toto choulostivé téma.

kor.: Taťáno, opatrovníci si někdy stěžují, že jejich rodiče jsou proti pěstounské péči a nepřijímají nepokrevní vnoučata. Proč si myslíte, že tato pozice dospělých není v rodinných vztazích neobvyklá?

T. Pavlová: Důvodů je mnoho. Za prvé, nezapomínejme, že adoptivní rodiče se na tento proces připravují dlouhou dobu. Procházejí pěstounskou školou. Nějak se pro ně schylovalo k rozhodnutí. To znamená, že jde o určitou cestu, kterou společně procházejí. A jejich rodiče, tedy prarodiče, se tohoto procesu zpravidla málo účastní. To znamená, že je jim předložen fakt: tady je pro vás osoba – láska. A to je nějak nečekané, zvláštní. A oni to obecně neměli v úmyslu udělat. A za druhé, zpravidla mají svá vlastní očekávání od vlastních dětí, i když jsou velké, naděje na pokračování rodiny, nějaké vlastní přesvědčení či předsudky o tom, jak by se měla rodina budovat. A když se dospělí rozhodují samostatně, čelí skutečnosti, že očekávání jejich prarodičů nelze naplnit. Což způsobuje zklamání, odpor, napětí. Zpravidla se pak také obávají, že pokud budou přirozené děti a vnoučata, dojde k narušení jejich zájmů. I zde je otázka nejednoznačná. No a navíc existuje spousta stereotypů a přesvědčení o adoptovaných dětech.

kor.: Že jsou špatné, vadné

T. Pavlová: Ano, ano, je to o dědičnosti, o tom všem. Adoptivní rodiče tyto mýty ve škole zpravidla boří a následují dítě. A s prarodiči jsou s nimi sami, no a vlastně je prezentují svým dětem.

kor.: Co by měli opatrovníci dělat? Jak správně budovat vztahy s rodiči, pokud jsou proti nepokrevním vnoučatům?

T. Pavlová: No, za prvé, opatrovníci musí pochopit, že babičky jim nic nedluží, prarodiče mají právo chtít nebo nechtít, být pro nebo proti, protože je to jejich osobní život, jejich věc. Nejsou povinni stát na straně svých dětí. Děti mají svůj vlastní život. To znamená, že je to otázka rodičovské odpovědnosti, když si berou dítě, chápou, že je to pouze jejich odpovědnost. Pokud pomáhají prarodiče, je to dobře. Dávat jim tuto odpovědnost je zvláštní. Částečně jsme další důvod nejmenovali. To je něco, s čím prarodiče často potřebují pomoci. To znamená, že chápou, že jejich dítě nemusí mít dost síly. Mimochodem, stížnosti jsou velmi časté. No, pokud potřebujete někomu pomoci, pomozte mi. To znamená, že babičky čekají, poslouchejte, dobře, jsem už starý, vychoval jsem vás, pojďte, věnujte mi pozornost a péči. A vzal jsi nějakému cizímu dítěti, všechno jsi na něj vylil, ale já to nechápu. A také chcete, abych vám pomohl. Tedy východisko z toho: za prvé přiměřená vzdálenost od sebe, neházení na jednu hromadu, když se nešťastný adoptivní rodič dostane pod palbu ze dvou stran: dítě od něj chce v adaptaci a chtějí i uražené babičky . Zde je důležité se o sebe postarat, abyste nevyhořeli předem, jinak to nikdo nedostane: ani děti, ani babičky. Za druhé věnujte prarodičům dostatečnou pozornost a péči, pokud je to nutné, ale v rozumných mezích.

kor.: Tedy prokázat respekt?

T. Pavlová: Ano. Nedovolte ale žádné destruktivní zásahy proti vám.

kor.: Co znamená destruktivní?

T. Pavlová: Protože ve své zášti mohou být starší lidé velmi urážliví a říkat zraňující věci, je těžké to slyšet od mámy a táty. Nedovolte, aby se na vás tohle všechno vysypalo. Komunikujte konstruktivně. Stejně jako u adoptovaného dítěte ano. Poskytujeme určitý druh pomoci a podpory, ale nenecháme se zničit. Pokud k tomu dojde, odejdeme a řekneme: „Ne, v tomto formátu to nedokážu, jsem uražen.“ A druhý bod, jak se mi zdá, tato pozice respektu a pozornosti, právo rodičů být tím, kým jsou, dříve nebo později zanechá své stopy. To znamená, že si tě vážím, záleží mi na tobě, ale nedovolím, abys ubližoval mně a mému adoptovanému dítěti. Někdy se starší rodiče uklidní, ano, prarodiče, vidí, že je vše v pořádku, život je normální, dítě není hrozné, boří některé své mýty. A začnou pomáhat. A někdy zůstávají své a já bohužel nevidím nic jiného, ​​než že je přijímám takové, jací jsou.

kor.: Tedy na základě konkrétní situace?

T. Pavlová: Ano. Situace jsou velmi odlišné. Hodně pomáhá vyrovnat se s tímto nedorozuměním, myšlenkou, že rodiče, i když je to tak pokřivené, se snaží starat o svých dětech. Nemají dostatek sil, nemají dostatek prostředků, bojí se této situace. A péče má takové formy, někdy až agresivní: proč jsi to vzal, vrať to. Je jasné, že to vůbec nepomáhá. Ale pokud budete mít na paměti, že je to jen způsob, jak chránit vaše dítě, pak je snazší najít správná slova pro vaši mámu a tátu. Nějak s nimi udržovat komunikaci a vzájemnou podporu. Můžete je vzdělávat, můžete jim vyprávět, bořit tyto mýty, ukazovat je dětem, představovat je.

kor.: To znamená, rozumím tomu správně, že se mýlí opatrovníci, kteří jsou pohoršeni svými rodiči, protože jim nepomáhají vychovávat jejich adoptované dítě?

T. Pavlová: Tato tvrzení jsou zpočátku nesprávná, nesprávná. Tato pozice není pozice dospělého, je to pozice spíše infantilní, protože přijímáte zodpovědnost. Musí tam být pochopení, že jsi vlastně dospělý.

kor.: A otázka na závěr. Často říkáme pěstounská máma, pěstounská táta. Dá se říct – adoptovaná babička, adoptovaný dědeček?

T. Pavlová: No, z hlediska mezilidských vztahů, když se dostaneme k prarodičům, je slovo „adoptováno“ nevhodné. Prostě – prarodiče.

Starší rodiče nechtějí přijmout pomoc: 6 způsobů, jak je přesvědčit

V první řadě si musíme uvědomit: naši rodiče mají právo nechtít naši pomoc. Nezáleží na tom, z jakých důvodů to dělají – v každém případě jsou dospělí a mají na to právo. Zároveň máme samozřejmě plné právo i nadále nabízet naši pomoc různými způsoby, včetně těch, které uvádíme níže.

Metoda číslo 1. Nabídněte minimální pomoc, kterou bude snazší přijmout

Nezačínejte s myšlenkou, že máma nebo táta potřebují neustálou podporu nebo dokonce pečovatele (obecně má smysl se tomu co nejvíce vyhýbat). Začněte v malém: například jim jednou týdně nabídněte, že jim uvaříte plnohodnotné jídlo. Bude pro ně snazší s tím souhlasit a navíc se v podvědomí uloží, že je možné přijmout pomoc, že ​​na tom není nic špatného nebo hrozného.

Metoda č. 2. Spojte se s jedním z rodičů

Vyberte si toho, jehož stav vás méně znepokojuje, a souhlaste, že si s druhým rodičem promluvíte o jeho potřebě pomoci. Tím, že získáte podporu od své mámy nebo táty, je pravděpodobnější, že je dokážete přesvědčit, aby tuto pomoc přijali.

Metoda číslo 3. Věnujte pozornost realitě

Nepoužívejte obecné fráze jako „máš to těžké“ nebo „potřebuješ pomoc“. Poukažte na konkrétní situace: například, že maminka už nemůže vařit vlastní jídlo nebo tatínek už nemůže vynášet krabice s harampádím z balkonu. Nabídněte cílenou pomoc: v našem příkladu by to byla příprava jídla a vynášení odpadků. Tento druh pomoci bude pro rodiče snazší přijmout.

Metoda číslo 4. Řekni mi, jak se cítíš

Je to tak: neschovávej to v sobě, otevřeně a upřímně řekni rodičům, jak se cítíš, když odmítají pomoc. Může to být vina nebo hanba, nebo to může být hněv nebo zoufalství. Klidně, bez nervů, pomocí „I-zpráv“ vysvětlete, jak se cítíte. To může opravdu pomoci!

Metoda č. 5. Nenavrhujte – udělejte to

Pokud vidíte, že je pro vaši matku těžké připravit jídlo, předběhněte ji a uvařte to sami. Pokud si všimnete, že táta nemůže posunout noční stolek, přesuňte ho sami. V tomto případě to nebude považováno za pomoc, ale za „rychlou reakci na situaci“.

Metoda číslo 6. Pokud s vámi žijí rodiče

V tomto případě je nejjednodušší vysvětlit, že potřebujete pomoc vy, ne oni. Například si nevíte rady s úklidem a chtěli byste najmout asistenta. Nebo potřebujete jednorázovou pomoc od instalatéra či elektrikáře.

Vzhledem k tomu, že máme službu pro výběr společníků pro staré rodiče, často se setkáváme s námitkami typu „moje matka žádnou pomoc nepřijme“. Ale soudě podle našich zkušeností je téměř vždy možné překonat „nepřijme pomoc“ a přesto se nechat přesvědčit, aby tuto pomoc přijal.

Svým starým rodičům nic nedlužíš.

Pamatujte si to, zapište si to na viditelné místo, zapamatujte si to – svým rodičům opravdu nedlužíte vůbec nic.

Bohužel celý sovětský a postsovětský systém je postaven na vštěpování dospělých dětí pocitu viny a odpovědnosti za rodiče. Má se za to, že potřeby starých matek a otců by měly být vždy zajištěny jako první, přičemž potřeby jejich vlastních rodinných příslušníků a jejich vlastní osobní potřeby by měly být opomenuty.

Zároveň se nebudeme unavovat opakováním: nejprve masku na sobě, pak na dítěti a pak na starší mamince a tatínkovi. Jinými slovy, vaše vlastní potřeby a potřeby vaší rodiny by měly být vždy na prvním místě.

Znamená to, že o rodiče není třeba pečovat?

Ne. To znamená, že se o ně nemusíte starat, ale pokud chcete, můžete to udělat.

Znamená to, že bych měl vždy dávat své zájmy na první místo?

Ne. To jen znamená, že vy sami můžete svobodně hospodařit se svým časem a energií a rozhodnout se, komu je utratíte jako první a komu jako druhé.

Když jsme vytvářeli naši službu pro výběr společníka pro staré rodiče, řídili jsme se především zájmy jejich dětí. Jste to vy – dospělí, dokonalí lidé, z nichž každý má svůj vlastní život a své potřeby a mnozí z nich prostě nejsou schopni věnovat svým rodičům tolik pozornosti, kolik by potřebovali.

K tomu byl vynalezen společník! Speciálně vyškolená osoba, která doprovodí maminku na procházku a tatínka na kliniku; pozorně naslouchá jejich příběhům; nabídne hraní deskových her; organizuje zájezd do divadla nebo na výstavu.

Společník je skvělým řešením, pokud se chcete postarat o své rodiče, ale máte na to příliš málo času a energie.

• Je čas, aby rodiče najali pečovatele? Jak můžete tuto potřebu odložit?
• O čem mluvit se starými rodiči, aby to bylo pro všechny zajímavé
• Kontrolní seznam: Co je důležité vědět o stárnutí
• Cvičení paměti: Ukažte rodičům
• Je máma v pořádku? Nebo ne? Co je důležité kontrolovat, na co je důležité se ptát?