Nechávám přítele bydlet v bytě, ale moje sestra a matka jsou naštvané

Už dlouho žiju v jiné zemi. Moje babička z otcovy strany žila v Rusku, nedávno zemřela a nechala mi dvoupokojový byt v Moskvě. Když jsem byl student, bydlel jsem u babičky a po odchodu jsem jí pomáhal s penězi. Mám sestru, ona a moje babička na její volání, pozvání a jí také prakticky nedávaly.

Babička mě milovala víc, i když se i přes její přístup stále snažila vztahy se sestrou zlepšovat.
Mám také kamaráda ze studentských dob, který mi v životě hodně pomohl a nejednou mi pomohl, zatímco od rodiny jsem slyšel jen výčitky a posměch. Moje matka a sestra mi stále nemohly odpustit, že jsem tvrdě pracovala, promarnila svou kariéru a neporodila co nejrychleji.
Když byly vyřízeny formality s bytem, ​​maminka se z nějakého důvodu rozhodla, že tam přestěhuji sestru a její dvě děti. Nikdy jsem takové plány neměl. Moje sestra a její děti bydlí s matkou v jejím dvoupokojovém bytě, tak ať bydlí. Část bytu vlastní moje sestra; svůj podíl na tomto bytě jsem předal matce ještě před babiččinou smrtí, když jsem se víceméně pevně usadil v zahraničí. Proto nyní vlastním pouze byt své babičky v Rusku.
Kamarádka studentka se nedávno rozešla se svým manželem. Má nějaké peníze na zálohu, ale jsou tu určité nuance a neublíží jí, když si našetří víc, aby snížila platbu. Nechal jsem ji bydlet ve svém bytě. Pouze platí
společný byt.
Matka a sestra zuří. Došlo to tak daleko, že klepou na dveře mé kamarádky, otravují ji ubohými historkami o stísněných podmínkách a vyvíjejí tlak na její svědomí. Byl jsem zavalen hovory a zprávami. Hovory a zprávy mohu bez problémů ignorovat, ale co mám dělat s jejich chováním k mému příteli? Jak zastavit tuto hanbu?
Když zjistili, že jsem jí dovolil u mě bydlet a nepronajímám ji speciálně k pronájmu, začali mě otravovat, abych svým synovcům pomohl s penězi, protože jsem „tak bohatý“ a peníze nepotřebuji. Bylo to, jako by moje sestra porodila tyto děti.
Nejprve vyjadřovali nespokojenost se situací, nereagoval jsem, dál komunikujeme. A teď mají tento byt a nemožnost se do něj nastěhovat. Moje matka lomící rukama mi vyprávěla, jak její vnučka krade peníze a její vnuk za sebou zanechává špínu a chaos na všech místech bytu. Zdá se, že bych je měl přestěhovat k sobě a nechat jejich matku v klidu žít.
Stěžuje si také, že ji žerou vnoučata. Koupí si třešně do důchodu, dá je do lednice a za půl hodiny jsou pryč – snědla je její vnoučata. Jejich matka, moje sestra, je nemůže nijak ovládat, ačkoli ona sama také kupuje dětem ovoce a bobule;
Připomněl jsem mámě, že povzbuzovala svou sestru, aby porodila ubohého kreténa. Uklidnili ji a povzbudili: „To je v pořádku, vychováme celý svět!“ A teď naříká. A ukázalo se, že „celý svět“ se musím zapřáhnout, zatím tu nejsou žádní vlastní lidé.
Řekl jsem, že v jejich situaci nevidím nic hrozného, ​​abych náhle změnil své rozhodnutí o svém bytě. Čtyři lidé ve dvoupokojovém bytě jsou trochu stísněné, ale vůbec ne peklo. Sám jsem takhle vyrůstal jako dítě. Proč bych měl čistit jejich vědomou idiocii v jejich činech? Moje sestra by mohla babičce pomáhat, více komunikovat a dostávala by minimálně polovinu bytu, ne-li celý. Ale neměla zájem. Matka ji možná nenabádala, aby chudákovi s větrem v hlavě porodila dvě děti. Maminka si ale chtěla „krásně roztrhnout hábit na hrudi“ a slíbit tři krabice. nemám pravdu?

Líbil se vám článek? Přihlaste se k odběru kanálu, abyste byli informováni o nejzajímavějších materiálech