Otec, kterého jsem dobře neznal, mi odkázal svůj dům, ale zapomněl mě varovat před svým bláznivým sousedem.

-Když se o mě dobře postaráš, dám byt, jinak ho odkážu sousedovi a tobě nic.

Příběh „Slámové štěstí“ -3. -Snědl jsi, co jsi mi naservíroval? Těmito slaninami nakrmíte svého manžela nebo partnera. Kdo je pro tebe?! – řekla babička sarkasticky a protaženě. -Jedl jsi? To je vše! A nevystupovat! Těstoviny jsou jako těstoviny! Radujte se i z toho! – odpověděla Lily své matce.

Otevřel jsem dveře a hned jsem slyšel, jak teta nadává babičce. Stalo se to ještě nepříjemnější.

-Kdo tam přišel? Proč jsi otevřela dveře, Lilyo? – Babička byla vyděšená.

V jejím domě muselo být všechno tak, jak byla zvyklá. A pak se Lily začala ujímat vedení, což její matku rozlítilo.

Příběh začíná zde

-Kdo Kdo?! Vaše vnučka dorazila!

Vešel jsem do chodby, mávl na ně rukou a rozpačitě pozdravil.

-Sundej si boty, hlupáku! Maminka tě nenaučila, že se nemá nosit boty po bytě?! – vykřikla Lilya, aniž by pozdravila.

-Nebuď hrubá od prahu, teto Lilyo. Maminka mě učila, opatrně jsem šel po kraji.

„Všechno je jasné, zvládla jsem to,“ vklínila se do našeho rozhovoru babička. -Teď jsi mi přinesl tuto sestru, co dál? Děti vychovala sama! Prodáte můj byt a postavíte mě na ulici, aby babička nepřekážela?

-Mami, to stačí! Natasha tu bude studovat, vstoupila do ústavu a bude na tebe dohlížet!

-Co děláš? Už vás nebaví starat se o matku? Taková jsi Lilya. Nečekal!

-Ale já nechci sedět vedle tebe celé své mládí, mami! Nejedeš kvůli mně, ale kvůli své snaše! Nechte její dceru sledovat vás. Neslyšíš se! Stala se docela hašteřivou jako teta z tržnice a ty jsi badatel!

Teta vyletěla z kuchyně jako střela a ani nevěnovala pozornost balíčku, který jsem nechal na kuchyňském stole.

Spěchal jsem za ní, jen jsem se podíval na babičku a neřekl nic.

-Teto Lilya! Počkejte! Co s ní mám dělat?! — zeptala se a zastavila tetu na chodbě.

-Dělej si co chceš! Ona sama ví všechno! Infekce, ne matka! Všechna moje krev se za ta léta srazila!

Poprvé se na mě podívala.

-Proč jsi takhle oblečená? nechápu kdo! Proč jsi sem přišel? Studovat nebo obchodovat?

-Ano, je jasné co! Tvůj otec je taky dobrý! Nenašel jsem normální sestřičku, ví, že Oleg na mě tahá deku a já potřebuji zkušenosti, brzy půjdu do důchodu a sedím tady a chráním tvoji babičku! A nejsou peníze, jinak bych tu nestrávil ani den. Zkrátka uděláte vše, jak říká! Neexistuje žádná rutina! Je zde velitelkou a vše bude tak, jak si Nina přeje!

-Natašo! – křičela babička z kuchyně.

Stál jsem před tetou bezradně a nevěděl jsem, co dál!

-Už ti volám! To jsem řekl! Mysleli jste si s mámou, že vám spadne byt na hlavu? Ne, musíte se starat o svou babičku a bude žít velmi dlouho! Takže byt tak snadno nezískáte! Příbuzní.

Lilya se na mě podívala chladným pohledem a beze slova odešla z bytu.

-Natašo! Kde jsi? Proč jsi vstal?! Jsem z vás všech tak unavená!

Babička vyšla z kuchyně na chodbu, přikázala mi, abych jí pomohl vstát a odnesl ji do koupelny.

-Tak co ti tady řekla?

-Nic. Bah, já nevím, co mám dělat?

-Co? Je čas jít na záchod, je potřeba vyměnit plenky. Jsem jako dítě, jen starý! Ano, je to trochu těžké, ale co se dá dělat! Eh, to je škoda, že tvoje matka se se mnou odmítla bavit, poslala tě! Rád bych viděl, jak pracuje a jak mě nosí v náručí. Se mnou je to jediná cesta, Natašo! Když se o to budeš dobře starat, tak ti byt přepíšu, a když se ti něco nebude líbit, tak to odkážu tvému ​​sousedovi a tobě nic! Jak ty, tak tvoje máma!

Poslouchal jsem ji, pomáhal jsem jí jezdit na invalidním vozíku úzkými chodbami bytu, které se zde sotva mohly otočit, a byla jen šťastná.

-To je dobré, ale jen s berlemi. Nebo mě nos, sem mě nosila Lilka a támhle mě převalovala na židli. Moje nohy nikdy nezačaly chodit, to vše díky tvé matce!

-Není to její vina!

– Je to moje chyba! – křičela babička. -Nebuď na mě drzý. Pojď, pomoz mi sednout si na pohovku. Pojďme žít s vámi! Budete mě brát na procházky, ven na ulici, jinak na balkón – to vůbec není totéž! Lilka byla příliš líná, aby mě vynesla po schodech, a ty jsi mladý.

Na minutu jsem zavřel oči a pomyslel jsem si, že by bylo lepší bydlet v domě s mladým otčímem a matkou a ještě lépe s otcem. Ale Kira mi dala jasně najevo, že v otcově rodině nemám místo.

„Uvidíme, jak dlouho to vydržíš,“ zasténala babička, když jsem ji táhl do postele.

****-No, jak se ti žije s babičkou? Ne cukr? – moje babička se smála svým charakteristickým zlomyslným způsobem, když jsem přebaloval. – To je v pořádku, budeš taky starý, někdo se o tebe bude starat stejně. Zvažte proto, že se snažíte sami! už mě to nezajímá!

Slyšel jsem tyto fráze každý den a někdy i několikrát. Už dva dny jsem bydlel na novém místě a chtěl jsem odsud čím dál víc unikat. Byt ani dědictví už nebyly atraktivní.

Ukázalo se, že splnit všechny babské rozmary vyžaduje velkou trpělivost. A teď jsem pochopil, jak těžké to měla teta Lila.