Lituji, že jsem těhotná

je mi 17 let. Zdá se, že od dětství žiju na dvou frontách, protože moje matka a otec se rozvedli, když mi byly asi čtyři roky, a to po neustálých střetech a skandálech. Zdá se, že mě všichni milují, nikdy proti mně nebylo žádné fyzické násilí, ale stále se necítím chráněn.

Mým rodičům bylo 19 a 22 let, když se po krátké známosti dozvěděli o matčině těhotenství a rozhodli se mě z nějakého důvodu porodit. Nemám právo odsuzovat své rodiče za to, že jsem se narodil, ale objektivně bylo toto rozhodnutí hloupé: oba nemají práci, vzdělání, životní zkušenosti (no dobře, ne každého ani v našem věku nenapadne potřebuji to druhé, ale zbytek . ). Připadá mi, jako by se nikdy doopravdy nemilovali a vzali se jen kvůli mně. Nechuť v mé rodině začala u mě: strana mého otce nemá ráda stranu mé matky a naopak.

Zde stojí za to učinit upozornění. Matka mé matky (resp. moje babička) je velmi těžký člověk, který mé matce způsobil řadu psychických traumat a dokázal mi i ublížit, přestože se od nás odstěhovala v 5.-6. Je k ní velký respekt, jako ke všem členům mé rodiny, ale objektivně mi a mé matce udělala spoustu špatných věcí. Dodnes s nenávistí vzpomínám, jak mě ve 4. třídě, omlouvám se, šikanovala mými úkoly z matematiky za přestup na lepší školu. Existoval program, který byl mnohonásobně složitější než ten můj školní, já si s ním nevěděla rady a ona místo toho, aby mi látku pořádně vysvětlila (nebo se alespoň pokusila problém nějak vyřešit), často se pustila do křiku a stížnosti na skutečnost, že „vůbec nejsi, jak si myslíš“.

Mamka pak přišla z práce a taky dostala od babičky porci žluči a mamka to na mě podle klasiky vyndala. Na devítiletého mě kladli nějaké idiotské požadavky: například moje matka mi jednou vynadala, že se mi písmeno „w“ nevešlo do jednoho místa v poznámkovém bloku, a neprůhledně naznačovala, že já, tak hloupý, bych si měl koupit bloky. jako prvňáčci s ve velkých čtvercích (proč vůbec dávat písmena do čtverců? Psal jsem docela opatrně).

Ti dva mě tedy naučili bát se a bránit se všemu, takové prostředí mě naučilo lhát a „plížit se“. Kvůli tomu jsem se poprvé sebepoškozoval, když mi bylo devět let. Pamatuji si, jak jsem stál zmrzačený kvůli dalšímu ponížení před zrcadlem v koupelně a považoval se za nejbeznadějněji hloupého člověka na tomto světě kvůli chybě v tomto nešťastném domácím úkolu. Byl jsem prodchnut skutečnou nenávistí k sobě a začal jsem se za trest zuřivě bít do obličeje, do hlavy. I teď občas takhle hřeším, protože myšlenka, že jsem hrozná, je ve mně pevně zakořeněná, přestože jsem se o tom částečně přesvědčil. Dělal jsem to sám, a tedy ne moc úspěšně, ale zatím to vydržím.

Můj táta je jediný člověk, kterého můžu z hloubi duše nazvat rodinou, i když i on vůči mně udělal spoustu chyb. Nikdy na mě nebude vyvíjet nátlak a vyvolávat hloupé hysterky s příčinou i bez, on a já jsme si v tomto ohledu podobní. I když je opilý, bude se mnou ve skutečnosti MLUVIT: poslouchejte mě a odpovídejte, a dokonce přizná, že se mýlí. Zbytek mé rodiny se často z ničeho nic pohádá, nikdy se mnou nebude úplně spokojený a vždy na mě bude mít kopec stížností, dokonce až tak, že si špatně peru ponožky, a to v lepším případě.

O maminčině rodině z otcovy strany velmi ráda říká ošklivé věci: „ten“ děda je podpatek a babička je zrůda a maminka je obecně neposedné opuštěné dítě, nevychovávala mě a v obecně jsme všichni svinstvo, protože nejsme jako oni. Jsou to moji prarodiče z otcovy strany. Jsou to dobří lidé, ale například můj dědeček absolutně neumí analyzovat, co se děje, má pravdu, protože má pravdu, a když jsem v hádce (často hádka pro nic, jednou spustil skandál protože jsem se nevyjádřil negativně o lidech, kteří si barví vlasy jasnými barvami „Všichni jsou fagani, západní propaganda, kokosově modrá, když to uděláš, nebudu to tolerovat 1. „Jako kdybych si ho vzal v úvahu, když se chová tak nechutně a hned, křičí, absolutně neposlouchá mé klidné argumenty nebo cokoli jiného, ​​upřímně řečeno, nevidím ho jako moudrého.

Velmi, velmi se stydím, že to říkám, ale opravdu se často mýlí a absolutně si to neumí přiznat a ze svého selhání bude vždy vinit kohokoli kromě sebe. V tomto týmu, kterému říkám rodina, skoro nikoho nemám, někdy ani nechápu, kam tahle rodina patří. Jedná se o skupinu vyděšených a tedy „slepých“ lidí, kteří se kvůli své „sleposti“ ve skutečnosti neslyší.

Často mám pocit, jako by se mě snažili změnit, napomínat, radit v podnikání a ne v podnikání, ale neposlouchejte, mám v hlavě spoustu těžkých myšlenek, a když se začnu nějak snažit mluvit, Buď si udělám obrázek, jak koulím očima se zprávou „aha, teď budeme dlouho poslouchat její prostěradla“, nebo mě stále poslouchají, ale přerušují mě uprostřed věty a spěchají na mě/začínají dát přednášku o tom, jak špatně jsem s nimi zase vyrostl. Ale jak, JAK můžu pořádně vyrůst, když jsem jako dítě koukal na nějaký odpad a tátu, který opilostí usnul, doslova táhl přes celý dvůr na svých ramenou, za což jsem mimochodem později , dostal jsem to, protože jsem stopy jeho přítomnosti neodstranil (děkuji, že jsem ho vůbec přetáhl, mně bylo zase osm a on vážil asi stovku a nemohl pořádně chodit sám). Nesnáším, nenávidím tuhle rodinnou skupinu.

Chci odsud utéct, poslední dva roky vyrůstám s pocitem, že nemám domov a jsem hluboce sám. Nikdo mi nemůže pomoci normálně: bez hysterie, s rozumným a korektním přístupem k některým mým otázkám. Bez ohledu na to, jak špatně to říkám, někdy se mi zdá, jako by v naší rodině nebyli žádní dospělí, jsou tu jen velké děti, které si díky číslům v pase představují chytřejší než všichni ostatní a nic jiného nevidí. než jejich názor.

Často mi v reakci na mé stížnosti na hysterii mé rodiny říkají: „No, oni tě milují a dělají si o tebe starosti,“ ale upřímně, nechtěl jsem se tím vůbec zabývat. Pokud nejsou schopni se otočit na hlavu a místo hysterického pištění se mnou normálně mluvit. Navíc nejhorší věc, kterou jsem udělal, bylo obarvit si vlasy na modro, a to se svolením mé matky, a ne lstivě. Nepiji, nekouřím, obecně nedělám nic pobuřujícího. Jednou jsem zkusil ukončit studium a jít do práce, protože už to bylo v rodině naprosto neúnosné, a pak jsem se vrátil a teď mám všechny dluhy uzavřený.

Snažila jsem se vysvětlit, že jsem k takovému kroku přistoupila částečně proto, že máma měla problémy s penězi a všechno bylo hrozné, a chtěla jsem situaci nějak zlepšit (myslela jsem si, že matce buď finančně pomůžu, nebo se úplně odstěhuji Utopie, souhlasím , ale víc jsem nezvládla a být ve škole se prostě nedalo vydržet, když máš doma naštvanou matku v neustálé hysterii kvůli penězům Tady chceš ležet a umřít, a ne se učit, nebo utíkat, což Udělal jsem to a snažil jsem se, aby to fungovalo, k otci jsme nemohli, zkusili jsme to, opravdu pro mě nemá místo, protože žije se svou novou rodinou v malém dvoupokojovém bytě. přeplněné i beze mě).

Nechápu, proč jsem se vůbec narodil. Rád bych se „vymazal“ z historie, protože moje sebevražda povede k ještě větší negativitě a nechutné hysterii mezi mými příbuznými. I když zemřu, nebudou se bát toho, proč se to stalo, ale kdo mě nepovznesl k tomu, abych si „uvědomil“, že dobrovolný odchod ze života je hrozným církevním hříchem a že za všechno můžu já sám, protože , jak s oblibou říká moje žena, babička z otcovy strany, „stále byste se měla zlepšovat, myslet jen na studium“. Co to sakra studuje, když nechápu, proč vůbec existuji a kdy tato univerzální muka skončí.

V celém tomto příběhu, který začal mým narozením, nevidím jediného opravdu šťastného člověka. Není mi ani osmnáct a každý den už prosím všechny bohy světa, abych se zítra neprobudil, protože už nemůžu vydržet celou tuhle noční můru. Cítím se šíleně osamělý úplně všude, kde jsem mezi přáteli, ale o své rodině obecně mlčím. Pokud najdou tento text, zabijí mě za to, že jsem na veřejnosti pral špinavé prádlo, ale jinak to neumím. Jsem unavený být sám se všemi těmi myšlenkami téměř 24/7.

• Máma si myslí, že jí dlužím za všechno na světě (3 odpovědi)
• Neustále si myslím, že jsem ten nejzbytečnější člověk na světě (1 odpověď)
• Lituji, že jsem souhlasil s promo akcí (1 odpověď)

Zkušenost 18 let