Jste ochotni snášet těhotenské a porodní bolesti, abyste měli dítě?

► Inessa, 46 let: Ironií je, že jsem opravdu chtěl dítě. Prostě jsem se zbláznila a sama jsem se rozhodla udělat IVF od dárce. Když se těhotenství potvrdilo, byla jsem v sedmém nebi. A pak mi narostl žaludek a spolu s ním i moje znechucení z toho, co v něm bylo. Přistihl jsem se, že stále více přemýšlím o tom, že nosím dítě muže, kterého jsem ani neznal. Začal jsem mít noční můry a v 8 měsících jsem si uvědomil: Tohle dítě nechci. Já prostě nechci. Nechci rodit, nechci vychovávat. Kamarád mi řekl, že jakmile ji (je to holka) vezmu do náruče, vše se změní s prvním pohledem do jejích očí. To se nestalo. Vyzvedl jsem dítě, se kterým jsem jakoby neměl nic společného. Byl tam jen obrovský pocit viny a ve spáncích mi bušila otázka: „Co jsem to udělal?“

Sebrala jsem se a vrátila se domů s dcerou. A pak tam byly otázky na mého otce – kdo to je, proč nejsme spolu, bylo to moje rozhodnutí, byl si toho vědom. A bál jsem se představit si, že někomu řeknu: „Její otec je dárce.“ Samozřejmě jsem si neuměla představit, že bych se jí vzdala, dala ji do dětského domova nebo něco podobného, ​​ale jakmile moje dcera dovršila rok života, dala jsem ji matce. Finančně je plně zajišťujem a o výchovu se stará babička. Přijíždím o všech svátcích a víkendech, ale to je moje velká bolest, moje vina před dítětem, které za nic nemůže. Snad se někdy náš vztah změní a já ji budu moci přijmout a milovat.

► Angela, 33 let: S manželem jsme nebyli bezdětní, ale ani jsme dítě neplánovali. Abych byla upřímná, uvědomila jsem si až po třech měsících, že jsem těhotná. Celou tu dobu jsem měla menstruaci, ale byla nějak zvláštní a zpočátku jsem tomu nepřikládala žádný význam, a když jsem šla k lékaři, ukázalo se, že čekám dítě. Na potrat už bylo pozdě a s manželem jsme se rozhodli pro porod.

Podlehl jsem osudu. To znamená, že kdyby se mě zeptali, jestli chci dítě, odpověděl bych, že ne. Ale když se to stalo, tak to bude.

Malého jsem porodila podle lékařů o měsíc dříve, ale ve skutečnosti si nejsme jisti, že období bylo správné. Maminka mi slíbila pomoc, ale byla tak naštvaná, že jsme se po dvou měsících s manželem odstěhovali. První rok strávil v kómatu. Abych byla upřímná, vůbec jsem nechápala zábavu mateřství a nikdy se ve mně neprobudil mateřský instinkt. Když jsem přestala dceru kojit, zdálo se, že se vše zlepšilo, ráda jsem trávila čas doma. Pravda, stále jsem si plně neuvědomila, že jsem matka. Nyní moje dcera chodí do školy, je velmi samostatná, myslím, že je to proto, že jsem se nikdy nemohla stát dobrou matkou. Změnilo se toto: teď ji od sebe dlouho nepouštím, nenechávám ji strávit noc u prarodičů a je pro mě důležité, aby byla se mnou. Ona mě inspiruje!

► Dinara, 42 let: Není to tak, že bych nechtěl děti, této vyhlídky jsem se bál jako ohně. Už jen představa, že bych se procházela s tímto obrovským břichem, se mi zdála nechutná. V té době jsem měla kluka, se kterým jsme chodili, ale absolutně jsme neměli v plánu náš vztah posunout rodinným směrem. otěhotněla jsem. Hned jsem se to dozvěděla a měla jsem možnost jít na potrat, ale bála jsem se. Vzpomněl jsem si na všechny ty hrozné příběhy a nemohl jsem. S přítelem jsme se rozhodli vychovávat dítě společně, ale žít odděleně. A během těhotenství jsem nechápala, co bych měla dělat, jak se můj život změní, a stále více jsem si uvědomovala, že tohle nechci. nejsem matka. Zázrak, který lékaři slibovali, že se mě novorozenec dotkne, se nestal. Syn a syn. Necítil jsem ani rozkoš, ani radost, ani něhu. Dělal jsem všechno jako robot, ve směru hodinových ručiček. O měsíc později můj syn onemocněl a prognóza lékařů byla velmi špatná. A nevím, co se se mnou v tu chvíli stalo, ale jasně jsem si uvědomil, že ho nemůžu ztratit. Možná je to trochu moc sacharin, ale v tu chvíli jsem se do toho zamiloval. A buď tato síla mateřské lásky, která ve mně náhle vzplanula, nebo pomoc silných lékařů, ale vše dopadlo v pořádku. Můj syn je můj nejlepší přítel. Osoba mi nejdražší. Letos se chystá na vysokou školu. S otcem udržuje vztah, vdala jsem se, ale podruhé jsem se matkou nestala. V tomto smyslu jsem měl dost jen pro svého syna.

► Asem, 36 let: Kdysi jsem opravdu chtěl dítě, věřil jsem v manželství navždy a tak. Poprvé jsem otěhotněla v roce 2017, ale těhotenství dopadlo jako mimoděložní, byla jsem operována a musela mi být odebrána jedna hadička. Poté se můj život hodně změnil. Už jsem nechtěla vztah, manželství, děti, našla jsem si pro sebe společnost, se kterou jsem jezdila na hory, organizovala vlastní punkrockovou kapelu, ovládala kytaru, vystupovala po klubech. V roce 2020 na jedné uzavřené párty Potkal jsem mladého muže a sblížili jsme se. Brzy jsem si uvědomil, že mám zpoždění. V klidu a bez emocí jsem šla k lékaři, který mi těhotenství potvrdil. Pak jsem se rozhodl o tom říct tomu chlapovi. Byl v šoku, šel do obchodu koupit pivo a od té doby jsem ho neviděl.

Sám jsem se nemohl rozhodnout, co s dítětem dělat, a tak jsem se o to podělil se sestrou a matkou. Jejich radost neznala mezí a o nějakém potratu už nemohla být řeč. Všichni v rodině se o mě začali starat a já měla pocit, že dítě někomu nosím, pak mu ho dám a vrátím se do normálního života. Cítil jsem, že to vůbec není moje dítě. Poprvé jsem si uvědomil zodpovědnost, když jsem byl kvůli vysokému krevnímu tlaku umístěn na konzervatoř. V nemocnici jsem hodně mluvila s jinými těhotnými ženami a najednou jsem si uvědomila, že se mnou není všechno tak špatné. Pak jsem začala číst knížky o porodu a výchově, které mi dala sestra, začala jsem si fotit břicho, zpívat ukolébavky. Ze zdravotních důvodů jsem byla naplánována na císařský řez, byla jsem na operaci, a když jsem nakonec dceru slyšela pláč, tekly slzy. Moje dcera! Teď si svůj život bez ní nedokážu představit.

► Anel, 38 let: S manželem jsme se hned shodli, že jsme bezdětní a děti neplánujeme a pokud se názor jednoho z nás změní a nebude se shodovat s názorem druhého, tak se klidně rozvedeme. Nikdo kolem nás nám nerozuměl. Navíc nás pravidelně soudili a neustále nám říkali, že to není správné, že jsme nenormální a nechápeme všechno štěstí, které rodičovství přináší. Chránili jsme se, jak nejlépe jsme mohli, dokud nás vášeň nenašla na špatném místě. Byli jsme opatrní, ale některé obzvláště tvrdohlavé spermie nakonec dosáhly svého. Můj manžel a já teď rádi vtipkujeme o tvrdohlavosti našeho syna v tomto smyslu.

Když jsme zjistili, že se narodí miminko, šli jsme do zapírání a neplánovali jsme si ho nechat, ale manžel se začal velmi zaobírat tím, že by potrat mohl mít špatný vliv na mé zdraví. začal mít nějakou zvláštní paniku, oddalovali jsme to a nakonec jsme se rozhodli: dobře, budeme rodit.

V den, kdy se nám narodil syn, jsme všem přátelům a rodině řekli: „Ano, měli jste pravdu, jsme blázni!“ Svého syna moc milujeme a doslova se ho nemůžeme nabažit. Ale pokud se mě zeptáte, jestli chci další děti, moje odpověď je jasné ne.

* Jména a věk hrdinek byly na jejich žádost změněny.