Obsah
Děda má loveckého psa, ale ten loví jen na houby
Můj děda je velký bavič, musím říct. Bylo to poprvé, co jsem slyšel o někom, kdo cvičil psa na hledání hub. Neříkám, že se to nikdy nestalo, ale v mém okolí jsou jedinými takovými jedinečnými lidmi můj děda a jeho Bobík. Dědeček žil celý život na vesnici, i když jsme mu navrhli, aby se přestěhoval do města, jen nám mávl rukou a řekl, že v této plynové komoře žít nebude. – Mám tady taková otevřená místa! Vyšel jsem za okraj – tady je řeka, tady je pole, tady je les. „A ve vašem městě je všechno plné aut,“ nesouhlasil s naším přesvědčováním.
Netrvali jsme na tom, jen jsme začali investovat do jeho domu, aby byl život jeho dědečka pohodlnější. Jinak, kdyby dostal volnou ruku, stále by utíkal na dvůr, když by potřeboval. Dědeček miluje les. Již řadu let zásobuje celou naši velkou rodinu houbami, lesními plody, košťaty do lazebny a zdravými bylinkami do čaje. S manželem se na podzim rádi vydáme do lesa na „tichý lov“, ale k dědečkovým dovednostem jsme stále velmi daleko; A pořídil si psa, jako je on, lesního psa. Ve skutečnosti je to obyčejný dvorní kabyzdok neznámého klanového kmene, ale jeho děda ho vycvičil k lovu hub.
Když se děda poprvé zmínil, že učí Bobíka sbírat houby, měli jsme obavy. Dědeček není žádný mladý kluk, je už docela starý. Najednou začaly problémy ve vaší hlavě? Ale děda se na nás podíval a uchechtl se, že se zbláznil. „Ráno půjdeme do lesa a všechno uvidíš sám,“ rozhodl se nezabíhat do podrobností. A děda s Bobíkem nás dokázali překvapit. Zpočátku pes jednoduše následoval svého dědečka, dokud nenašel svého prvního hřiba. Dědeček to odřízl, šťouchl Bobíka do nosu a přikázal mu, aby to hledal.
A nejzajímavější je, že se pes běžel podívat a pilně očichával keře. Asi po pěti minutách se odněkud zepředu ozval Bobíkův volající štěkot. Přistoupili jsme a s překvapením jsme viděli, jak děda krájí houbu v místě, kolem kterého se točil pes. Byla nám ukázána silná houba. „Stále mu toho hodně chybí, ne vždy najde tu správnou houbu, ale je to zisk,“ řekl nám dědeček s hrdostí na svého mazlíčka. Museli jsme uznat, že s dědovou hlavou nic nebylo.
Dědeček Bobíka postupně naučil rozlišovat lišky, hřiby, osiky, hřiby a medovníky. Dědeček si na úrodu nikdy nestěžoval a spolu s Bobíkem fungují jako dobrý zásobovací tým. Pravda, můj dědeček měl s liškami průšvih. Bobíkovi se je podaří najít, dokonce štěkáním signalizuje, že našel novou kořist, ale než přijede děda, houby už jsou okousané. Bobík je má moc rád. Ale to jsou jediné houby, které Bobík sní, zbytek disciplinovaně odevzdá dědovi, aby je mohl nakrájet a dát do košíku.
„Snažil jsem se ho přimět, aby sklízel bobule, ale přišel jen o peníze!“ Ten darebák jí bobule spolu s listy a stonky! „Nemám čas ani běhat,“ stěžoval si děda na neúspěšný pokus naučit Bobíka hledat borůvky. A před dvěma lety Bobik zachránil život mému dědečkovi. Šli do lesa, děda nějak zakopl, upadl a zlomil si kyčel. Sám bych se z lesa nedostal; mohl bych křičet, dokud bych nezmodral ve tváři, a v noci začalo mrznout. Můj dědeček kvůli svému hloupému zvyku nebral telefon. Bobík tedy běžel do vesnice, všechny tam svým štěkotem zalarmoval a přivedl pomoc. Sousedé vědí, komu Bobik patří, a hned jim došlo, že se něco stalo.
Bobíkovi jsme pak koupili obojek s majákem, aby ho bylo možné sledovat na mapě, i když od té doby si děda začal brát mobil častěji. Úžasný pes, musím říct. Chytrý, laskavý a velmi užitečný v domácnosti. Ta lovecká, i když loví jen houby, je taky dost obtížná. Přemýšlíme s manželem, že bychom si měli pořídit psa a požádat dědu o výcvik. Možná si pořídíme tak užitečného psa.
Chembulak
„Chembulak“ je příběh Gennadyho Snegireva, který bude zajímat děti všech věkových kategorií. Je rozdělena do pěti povídek z pohledu chlapce o jeho životě s dědečkem a psem Chembulakem. Lovecký pes má komplexní povahu a je zvyklý na plnou pozornost svého dědečka. Jak si bude chlapec rozumět s Chembulakem a jak spolu zažijí mnohá dobrodružství? Přečtěte si příběh s dětmi. Učí spravedlnosti, vzájemné pomoci, lásce k přírodě a pozornosti k domácím mazlíčkům.
obsah
- Berou mě na lov
- Chembulak je arogantní
- Chembulak a rys
- Kožešinové lyže
Doba čtení: 7 min.
Můj děda je myslivec, bydlíme na chatě u potoka. A bydlí u nás i Chembulak. To je takový pes: když jím, prosí mě o kousky.
Dědeček naštvaně řekne:
– Nestyď se za žebráka!
A Chembulak hanbou vrtí ocasem.
Zeptal jsem se dědečka, proč mi nic neřekl, ale jen Chembulak.
„Protože,“ řekl dědeček, „jsi ještě malý a Chembulak už je šedovlasý!“
Ve skutečnosti má bílé vlasy na kníru a na krku.
Usedáme k večeři a Chembulak vláčí svou misku v zubech. Dědeček nasype všem stejnou částku: Chembulak jde přece s dědou na lov.
Nedávno šel děda do vesnice koupit mouku a nechal mě v chatě s Chembulakem.
„Tady máš chleba s máslem a já se vrátím večer.“ Neubližujte psovi!
Já jsem neurazil jeho, on mě urazil jako první. Začal jsem jíst chléb a pomyslel jsem si: „Sním půlku a pak to dám Chembulakovi!“
Chembulak seděl na podlaze a díval se mi do úst. A pak sebral ze stolu svíčku a žvýkal ji. Dědeček si bude myslet, že jsem svíčku schoval, abych ji mohl později zapálit!
Chtěl jsem odnést svíčku, ale Chembulak začal vrčet!
Vylezl jsem na stůl a hodil po Chembulakovi plstěnou botu. Vykřikl a vyběhl z chatrče.
Večer přišel děda a s ním Chembulak.
– Řekni mi, proč jsi urazil Chembulaka, běžel do mé vesnice a všechno mi řekl!
Vyděsil jsem se a řekl o chlebu. A také o plstěných botách. Myslím, že je pravda, že Chembulak svému dědečkovi všechno řekl. To není jednoduchý pes, ale mazaný, mazaný!
Berou mě na lov
Dědeček si vždy na podzim čistí zbraň. Čistí to uhlím. Vytáhne z kamen černé uhlí, rozdrtí ho na prášek a očistí práškem.
Jakmile Chembulak spatří zbraň, okamžitě začne obcházet dědečka a ukazovat zuby.
Dědeček si čistí zbraň a Chembulak se pořád usmívá, protože ho vždycky berou na lov, ale já ne.
„Už nebudu tahat Chembulaka za ocas.“ Upřímně řečeno! – Říkám.
Dědeček už ví, že se ptám na lov.
„Pokud se týden nedotkneš Chembulaku, vezmu to.“
Byl jsem velmi šťastný a celý týden jsem se k Chembulaku nepřiblížil.
Pomohl jsem dědovi zabalit jeho věci do tašky. Nejprve položíme přikrývku, pak proso a nahoře – kastrol a konvici. Dědeček dal do rendlíku chleba a do konvice sůl a železnou nádobu se sirkami.
Zeptal jsem se, proč jsou zápalky ve sklenici.
– Pokud taška spadne do řeky, všechno zmokne, ale zápalky budou suché. Můžete rozdělat oheň a vše vysušit.
– Dědečku, spadneme také do řeky?
Dědeček se zamyslel a řekl, že i my můžeme spadnout do řeky.
Pak jsem chtěl lovit ještě víc. Dali jsme dvě lžíce do pytlíku, podepřeli dvířka boudy polenem a šli do lesa.
Chembulak je arogantní
V lese jsem sledoval svého dědečka a Chembulak pobíhal a hledal zvěř.
Chembulak držel větvičku v zubech. Chtěl jsem větvičku odnést a zavolal jsem mu. Ale Chembulak se mým směrem ani nepodíval.
Chtěl jsem ho tahat za ocas, aby nebyl arogantní, ale Chembulak utekl. V křoví ho nevidíte, jen slyšíte, jak těžce dýchá.
Dědeček se najednou zastavil a začal poslouchat.
Taky jsem začal poslouchat. V lese je ticho, jen vítr hučí ve větvích borovic a prskají sýkorky.
A najednou: „Gam-gam-gam!“ Pak ještě hlasitěji: „Uf-woof. „A zase je ticho.
Dědeček si sundal pistoli z ramene, přikázal mi, abych se posadil pod borovici, a rychle šel směrem, kde štěkal Chembulak.
Dědeček vystřelil a Chembulak už neštěkal, ale já čekal a čekal. Cítil jsem strach. Možná je to medvěd.
Chtěl jsem k nim běžet. V tu chvíli se ale tráva začala houpat a Chembulak vyběhl.
Za Chembulakem vyšel děda. V rukou nesl velkého černého ptáka s hlavou svěšenou k zemi.
„Podívejte,“ řekl dědeček, „jakého tetřeva zabil!“
A Chembulak seděl zády ke mně a mžoural do slunce: byl úplně arogantní!
Chembulak a rys
Dědeček položil tetřeva na suché jehličí pod borovici, zavolal Chembulaka a šel do lesa a řekl mi, abych si sedl k němu, aby tetřeva neodtáhla liška.
Lehla jsem si pod borovici a dotkla se tetřeva.
Tetřevovi vousatému roste pod zobákem peří. A jeho obočí je červené, červené, jako rozdrcené brusinky.
Tetřev mě omrzel a začal jsem se dívat na borovici. Vysoká borovice. Ve větru tiše skřípe. Dívám se na borovici a zdá se mi, že se vznáším a země se vznáší a mraky stojí. Začala se mi točit hlava a zavřela jsem oči.
Najednou někdo zafuněl a začal mi olizovat tváře.
Hlasitě jsem vykřikl a vyskočil na nohy: Myslel jsem, že je to divoké zvíře!
A tohle byl Chembulak. Otřel se bokem o moje kolena a zavrtěl ocasem. Nedíval jsem se na něj. Pořád jsem si říkal: proč saje?
Přišel děda a vytáhl z kapsy houbu.
Na klobouku houby byly hluboké stopy od ostrých drápů. Byl to rys, který seskočil z větve na zem a dotkl se tlapou houby.
– Dědečku, zabil jsi rysa?
„Ne,“ řekl dědeček. – Rys utekl.
A pak jsem pochopil, proč Chembulak vysává. Rys přece jen utekl, ale Chembulak ho nedohonil. Pravděpodobně se bál rysa.
Kožešinové lyže
Dědeček má kožešinové lyže: nahoře jsou dřevěné a na dně jsou přibité kousky losí kůže. Tyto lyže jsou dobré pro chůzi v hlubokém sněhu. Kožešiny kloužou dopředu, ale nepouštějí je zpět, zježí se.
Po lovu nechá děda lyže na chodbě, aby rozmrzly.
Jednou jsem potichu vzal dědečkovy lyže, přivázal je k plstěným botám a šel do lesa.
Tam na mýtině má děda celou stohu sena.
Vyšel jsem na mýtinu a za kupkou sena byl los, který žral dědečkovo seno. Je jako kůň, jen má dlouhé nohy a na hlavě má dva zádrhely.
Los zvedl hlavu a podíval se na mě.
A pak jsem si pomyslel: „Vždyť ty lyže jsou z losího tele!“
Velmi jsem se bál a snažil jsem se rychle zatočit, ale nemohl jsem: lyže byly velmi velké!
Chtěl jsem se vrátit – chlupy se zježily a nechtěly mě pustit!
Los si odfrkl a začal se ke mně přibližovat. Možná je jen zvědavý?
Co když mě bude chtít los pro losí tele, ze kterého jsou vyrobeny lyže?
Vyskočil jsem z plstěných bot a bosý jsem běžel do chatrče:
Chembulak otevřel dveře na chodbě a vůbec se nebál losa, ale vrhl se přímo k jeho nohám. Los se zastavil, sklonil hlavu a začal kroužit na jednom místě a Chembulak hlasitě štěkal.
Bál jsem se, že se děda probudí a zeptá se, kde jsou lyže.
Chembulak zahnal losa a pak si s lyžemi přinesl plstěné boty.
Doslova je vláčel sněhem v zubech.
Rozvázal jsem si plstěné boty a dal lyže na staré místo do vrchlíku.
Na mýtině zůstaly stopy: dva pruhy od lyží a mezi nimi díry od mých nohou.
Večer se strhla sněhová bouře, zakryla všechny stopy a dědeček nic nepoznal.