Co byste dělali, kdybyste porodili postižené dítě.

Lydia Moniava: „Matka Vasilisy mi napsala osobní dopis a požádala jsem o povolení jej zveřejnit. Opravdu chci, aby si tento dopis přečetl každý, kdo trvá na potratech pro nemocné děti“:

„Proč ho porodit v bolestech?“

„Lido, často si vzpomínám, jak ses mě jednou zeptala, jestli vím, že se narodí dítě s nevyléčitelnou nemocí, jestli bych přerušila těhotenství.

Před Vasilisou mi bylo vše jasné: plod s nevyléčitelnou nemocí, což znamená, jaký smysl má porodit dítě navzdory jeho utrpení a utrpení jeho rodičů?

Ukončení těhotenství ze zdravotních důvodů jsem považovala za zcela přirozený proces. Jaký smysl má život postiženého dítěte pro něj samotného? Jaký smysl má takový život pro jeho rodinu? Jaký smysl má společnost v postiženém dítěti? Vůbec jsem v tom neviděl smysl.

Když se Vasilisa narodila, začali v televizi ukazovat děti s nevyléčitelnými nemocemi (možná to už dávali, ale nevěnoval jsem tomu pozornost), stále jsem nevěděl, že je Vasilisa nemocná. Občas jsme s manželem převáděli peníze na dobročinné organizace pro nemocné děti, bylo mi jich moc líto. Myslel jsem si, že jejich matky žijí v pekle a že jsou hrdinky, protože neopustily své děti.

Když jsem zjistil, že Vasilisa je nevyléčitelně nemocná, zhroutil se svět. Tento svět s pískovišti, prvními krůčky, prvními slovy, koly, s kroužky kreslení a hudby, se školkou, školou – všechno se zhroutilo. Před námi čekalo stejné peklo.

Venku je slunečno, léto je před námi, ptáčci cvrlikají, děti si venku hrají a vaše dítě právě umírá.

Pak jsem si říkala, že bude lepší Vasilisu nikdy nevidět, bude lepší nevědět, jak se jmenuje, že takové děti nemůžete rodit, protože je to žal. Myslela jsem, že když už je to smrtelná nemoc , je lepší zemřít hned, než pomalu trýznit, záchvaty, dusit, ponižovat. Myslel jsem si, že čím déle jsem tu byl, tím těžší bylo smířit se se smrtí dítěte. Chtěl jsem, aby to rychle skončilo. Nevěděl jsem, jak žít.

„Jak jsem vděčný světu, že jsem měl Vasilisu!“

Od stanovení diagnózy, po Vašem dotazu, uplynuly 2 roky. Pak jsem odpověděl, že s největší pravděpodobností bych těhotenství přerušil. Bylo to pro mě těžké psychicky i fyzicky, Vasilisa se cítila špatně, měla zvracení, úplnou ztrátu dovedností, dystonické záchvaty, bezesné noci a neustálé očekávání smrti. Něco se ale nenápadně začalo měnit.

Hodně jsme četli, hodně přemýšleli o smyslu života, pak jsme dostali Dům s majákem. Začalo to „povolovat“ a Vasilisa se změnila, nebo jsem ji možná konečně přijal takovou, jaká je. Už netrpěla, ale žila, o nic hůř než ostatní děti.

Také se o vše zajímala, potřebovala si vše osahat, stejně jako ostatní děti. Všude jsme s ní chodili, cestovali.

Dokonce jsem s ní šel do lesa na houby, visela mi v klokance a nařezal jsem medové houby z velké břízy a taky jí spadly, nejdřív se bála a pak se smála.

Nikdy jsme nevyšli z lesa s prázdnou To léto jsme sbírali černý rybíz: ležela mi v náručí, nasbíral jsem bobule do plechovky a taky jí do pusy, dělala takový legrační obličej bobule, ale jedl .

Jak se jednou vyděsila, když děti přinesly chrousta a posadily ho na její něžnou ruku, on se po ní plazil tlapkami, byla lechtivá a neuvěřitelně vyděšená a znechucená, a když roztáhl křídla, bzučel a letěl, zalapala po dechu radost a smích. Pak jsme ho znovu chytili a znovu na ni nasadili, tolik se smála a všichni se smáli.

Jednou na hřišti jsem ji houpal na kolotoči, na sousedních sedadlech seděly i další děti, Vasilisa se na ně usmívala od ucha k uchu, měla malé děti moc ráda. Jedna z maminek se mě zeptala, jestli je to pro mě těžké, řekl jsem, že ano, mám zaseknutá záda jako šílený běh po kolotoči, Vasilisa potřebuje opravit, neumí ani držet hlavu.

Tato matka se na mě dívala tak, jak jsem se na ty matky díval v televizi. Později jsem si uvědomil, že se mě neptala na záda.

Jednoho rána jsem se podíval na svou dceru, chrlila kaši a byla na mě rozhořčená, že ji krmím, a já si myslel, jak moc ji miluji! Předtím jsem z nějakého důvodu neměl čas ani energii o tom přemýšlet.

Takové drahé oči, tak měkké ruce, tak teplé, malé, tak krásné.

Teď, když zemřela, jsem tak vděčný světu, že jsem ji měl, že jsem ji měl 5 let a 9 měsíců!

Tolik se v našich životech změnila, k lepšímu změnila celou naši rodinu, i ty, kteří ji moc neviděli. Nedávno jsem se ptala svých starších dětí, jestli by si přály, aby Vasilisa nikdy neexistovala, abychom ji a tento smutek nepoznali, řekly, že by samozřejmě chtěly, aby Vasilisa existovala i s její smrtelnou nemocí, že ji velmi milují hodně.

Jak mohu nyní odpovědět na vaši otázku? Kdybych byla TATO ZKUŠENOSTÍ vržena o 6 let zpět, pak bych Vasilisu určitě porodila znovu! Bezpochyby!

Já i moje rodina to opravdu potřebovali! A udělal bych pro ni mnohem víc, než co se stalo teď.

PS Ano, byla období, kdy byla Vasilisa velmi nemocná, byla to hrozná období. Musíte také vědět, že s takovým dítětem to bude těžké, děsivé, nesnesitelné a bolestivé! Je to součást života s takovým dítětem.

Ale teď už mě to neděsí. Máme opravdu štěstí, že Vasilisa byla přesně taková, jaká byla!“

Žádáme vás, abyste se přihlásili k malé, ale pravidelné platbě ve prospěch našich stránek. Mercy.ru funguje díky dobrovolným darům našich čtenářů. Finanční prostředky jsou potřeba na služební cesty, natáčení, platy redaktorů, novinářů a technickou podporu webu.