Už nechci mluvit se svým přítelem

„Často vyhořím, když komunikuji se svými přáteli: změním je nebo se stáhnu do sebe“

Nemám zájem sdělovat přátelům novinky ze svého života nebo se ptát na jejich. Chuť komunikovat okamžitě zmizí, pokud se ptají na spoustu osobních otázek – na mého přítele a další. Nejzajímavější je, že je tu jedna kamarádka, se kterou si nejsme moc blízcí, ale klidně s ní sdílím novinky a zajímám se o její život. Možná je to proto, že mi svou komunikaci nevnucuje. Také jsem si všiml, že mi mnohem víc vyhovuje kamarádit se s kluky než s holkama. Jako by bylo méně drbů.

Nemám rád spoustu zbytečných otázek a porušování osobních hranic, ale bez ohledu na to, jak moc mluvím, mí přátelé tomu nerozumí, a proto mizí moje touha s nimi komunikovat. Je nemožné být s někým přáteli déle než dva nebo tři roky, bohužel nebo naštěstí. Neustále měním svůj sociální okruh nebo s nikým nekomunikuji. Stává se, že na měsíc prostě zmizím a pak se vrátím, jako by se nic nestalo. Velmi zvláštní, ale už jsem si zvykl.

Světlana, 19 let

Světlano, co je divného na tom, že pravidelně měníš svůj společenský okruh nebo se distancuješ? Proč je to najednou problém, když žijete tak pohodlně? Proč potřebujete dlouhodobý vztah, ve kterém se narušují vaše hranice a klade se spousta zbytečných otázek? Máte právo vybrat si své přátele a množství času, které s nimi chcete strávit.

Zdá se, že to není váš problém, ale problém vašich přátel. Tak ať se rozhodnou oni. Všichni lidé jsou různí a přizpůsobování se standardům jiných lidí je velmi nepohodlné, a co je nejdůležitější, není užitečné. Žít podle vlastních pravidel, jak chcete, je svoboda a pohodlí.

Možná pod dlouhodobým přátelstvím máte na mysli nějaké hodnoty, potřeby: intimitu, důvěru, bezpečí, zájem. Pokud jste si těchto potřeb vědomi, bude pro vás snazší stanovit si vodítka na vaší životní cestě. Možná lze tyto potřeby uspokojit v jiných formátech vztahů, jinými způsoby. Ale to už je jiné téma.

Nechci mluvit se svým přítelem – co se děje?

Jsme přátelé už velmi dlouho. Vždy jsem s ní rád komunikoval, považoval jsem ji za svou nejlepší kamarádku a vyprávěl jsem jí všechno možné.
Za poslední rok mi postupně padají šupiny z očí (nebo si věci vymýšlím?). A v posledním měsíci jsem si uvědomil, že nechci vůbec komunikovat ani se vidět. Tak:

1. Nenechá mě v konverzacích říct ani slovo. Přeruší ho náznakem, že moje téma není příliš zajímavé. Začne svůj vlastní, poslouchám.
2. Touha po chvále. Chválím ji, ale to nestačí.
3. Umožňuje mi poradit ohledně mé postavy (i když jsem o to nežádal). A obecně velmi často komentuje jakoukoli část mého těla, jako například: „Mimochodem, Marinka říkala, že máš ošklivé rty,“ „Včera jsem se na tebe díval, no, je čas, abys zhubnul. “ I přes to, že neustále chodím ke kadeřníkovi, nemám postavu modelky, ale do fitness chodím pravidelně a celkově jsem se sebou velmi spokojená. A vůbec jsem o radu nežádal a sám znám všechny své chyby.
4. Jakákoli komunikace je úřadem nevyžádaných rad.
5. Zjišťuji, že se často vymlouvám a stavím se do defenzivy.
6. Už to nechci vidět, protože se bojím, že kolem mého vzhledu zase někdo projde, ten hodnotící pohled.
7. Všem jejím přátelům se hroutí osobní život. Možná je to náhoda, ale všichni jsou jí velmi blízcí. 3. jsou rozvedení, 4. žijí v nevěrách.
8. Neměla mě dost a začala kritizovat mé dítě. Obecně to byla poslední kapka a výchozí bod mé analýzy.
   Jsem v rozpacích a nechápu, proč jsem to tak dlouho vydržel, co mě drželo dál? Nebo se nechávám unést?
   Přijímám jakýkoliv názor 😉

Anonymní 338: Proč jsem to tak dlouho snášel, co mě drželo dál?

Autorko, jaká byla její role nejlepší kamarádky? No, muselo tam být něco dobrého?

jen návštěvník
Jekatěrinburg

Rozsviťte to: ahoj, jak se máš, běžel jsem.