Skoro 30, ale co máme?

Dobrý den, jmenuji se Natalya, je mi 27 let. A stále se nemohu socializovat. Ve skutečnosti jsem jen zoufalý, už nevím, co mám dělat. Je mi 27 let a v životě jsem nepracoval. Vím, že je nesmysl hledat si práci a sehnat práci, ale v tom je ten problém. Opravdu se snažím sehnat práci, zkoušel jsem to všude, šel jsem i na burzu práce, ale nikde mě nevezmou. Jiná věc je stát se myčkou nádobí nebo technikem. Situace není tak hrozná, aby byly potřeba alespoň nějaké peníze. To už ale není možné. Už nemůžu sedět rodičům co nejvíc na krku. Velmi dobře chápu, že to není možné. A tohle všechno mě opravdu deprimuje. Ve věku 30 let lidé dosáhnou alespoň něčeho, ale já jsem jen parchant. Nedá se jinak říci, že za duší není nic víc. Ne ženatý ani nikdy, žádné děti. Taky jsem nikdy neměla vztah s klukem. Myslím to vážně, nikdy jsem nechodila s klukem, nevím co to je. Je mi úplně jedno, jestli si mě všímají nebo ne, ale stejně je to divné. Nejsem zdrženlivý, jsem přátelský, možná trochu stydlivý. Všechny moje kamarádky/kamarádky v mém věku už mají alespoň něco. Nějak žijí odděleně, vztahy, práce a já jsem prostě na dně. Nevím co s prací, do 23 jsem jen kopal, rodiče mě neobtěžovali, naopak říkali sedni si, říkají, proč to potřebuješ. Pak jsem se začal pomalu pokoušet někde sehnat práci, ale nikam mě nevzali. Potřebujete zkušenosti a vzdělání. Strávil jsem 8 let místo 6 vzděláváním v profesi, kterou nenávidím. Studovala jsem práva a ve 3. ročníku jsem si uvědomila, že nemůžu, ale podle zásady „dodělat to“ jsem musela (a matka na tom trvala), nějak jsem dostudovala a skončila s 8 lety. Celou dobu jsem nepracoval, respektive jsem se snažil sehnat práci, ale nikde mě nevzali. I mamka se mě několikrát snažila přes kamarády nějak domluvit, ale nakonec se nic nepovedlo, nepřiblížil jsem se a prostě mě nevzali. A teď jsem v pozici, kdy nedokážu vysvětlit, proč jsem v 27 letech nikdy nepracoval na pohovorech, že mi hloupě nevěří, že mě nikde nezaměstnávali. Co budu dělat, když se opravdu nic nepovedlo!? Vysvětlíš situaci, jako by se na tebe dívali jako na blázna. Nemohu si nic dovolit. Jak žít, žádné peníze, nemůžu se odstěhovat od rodičů a ani jim nemůžu pomoci, bez práce. Opravdu se musíte stát technikem, abyste získali alespoň něco. Jen se stydím, že jsem ve 27 letech takový. Setkáváte se s lidmi a první, na co se všichni ptají, je, co děláte, kde pracujete. Musím lhát o tom, co hledám, jako bych byl unavený ze své předchozí práce, při hledání nový. Absolvoval jsem již všemožné kurzy a různá školení, ale na práci stále nemám štěstí. Pracovat jako promotérka mezi 16letými dívkami je také ostudné. Jsem prostě zoufalá, nevím, jak žít. Nechápu, do jakého oboru se mám zapojit, už mě nic nezajímá a nic nechci. Jen si lehnout a zemřít. Ale zdá se, že to rodiče nechápou a místo skutečných problémů z nich stále kape shůry, protože „susedka teta Ira měla dceru, která porodila druhé dítě. Ale syn tety Mashy se stal ředitelem společnosti. A děti těch přátel odjely do Itálie.“ A tato neustálá srovnávání už vedou k závěru, že chápu, že se za mě stydí a jsou utlačováni, že jsem na dně.

Konzultace, které lidem pomohly:

• Je mi již 36 let, ale nic za sebou nemám (3 odpovědi)
• Téměř 30 let, ale v životě nic není (3 odpovědi)
• VIDEO: Nic necítím. Co dělat?

„Je mi skoro 30, ale zdá se, že jsem ničeho nedosáhl.“ Proč takové pocity vznikají?

Když se člověk blíží k hranici 30 let, může se ohlédnout za svým životem, zkontrolovat svá očekávání a dojít k závěru, že výsledky nelze nazvat významnými. Zklamání, sebeobviňování, pocit nedostatku času a zaostávání za ostatními – to může zažít člověk, který není spokojen se svými úspěchy.

Možná je i jiná varianta, kdy člověk splnil všechny své plány, ale nejen že s tím není spokojený, může pociťovat i úzkost: aby to, co bylo dříve vybudováno, neztratilo stabilitu. Období první poloviny života totiž postupně končí a další přechod kulatým datem upozorňuje na milník, který je zatím spíše vyjádřen v číslech, než je milníkem ve své podstatě.

„Opravdu jsem ničeho nedosáhl, nebo je tohle krize 30?“

Různými věkovými milníky prochází člověk v životě více než jednou. Jedním z prvních psychologů, kteří hovořili o proměnách, ke kterým dochází v dospělosti, byl Carl Gustav Jung. Tento věkový přechod – přechod do druhé poloviny života – považoval za nejdůležitější, neboť v něm má jedinec šanci odhalit podstatné, hluboké vlastnosti, které nelze realizovat v dřívějším věku.

Co je úzkost a jak se zobrazuje ve filmech Hayao Miyajakiho?

Není tak snadné říci, do jakého věku padne střed života, vzhledem k tomu, že za prvé nevíme, kdy život skončí, a za druhé se průměrný věk člověka ve vyspělých zemích postupně zvyšuje. Obecně se uznává, že střední věk a odpovídající krize nastávají v intervalu od 35 do 45 let. To znamená, že třicítka není ani tak milníkem, jako spíše blížícím se koncem první dospělosti.

Gail Sheehy ve své knize „Age Crises“ nazývá období od 20 do přibližně 35 let obdobím hledání. V této době člověk dělá první kroky k vytvoření vlastní nezávislé struktury života. Tato struktura je tvořena různými odpovědnostmi a jsou převzaty z rodinných tradic, očekávání společnosti a moderních představ o tom, jaký by měl být život dospělých.

Zdá se, že člověk, který opustí rodinu do dospělosti, si vytváří plán z různých bodů, které začínají slovy „musím“ nebo „musím“, například:

— musím vystudovat vysokou školu;
— Měl bych nebo bych měl získat praxi ve velké společnosti;
– Musím nebo musím založit rodinu před určitým věkem;
– musím porodit před určitým věkem;
– Musím nebo bych měl pomáhat svým rodičům;
— Měl bych nebo bych měl získat titul.

Některá z těchto očekávání se naplní, některá ne.

V každém případě do 30. výročí se s největší pravděpodobností stihne více než jedna volba a nějaká cesta projde. Samotná přítomnost prošlé cesty naznačuje, že došlo k úspěchům.

Proč je pro rodiče těžké pustit dospělé dítě?

Proč se zdá, že není dostatek úspěchů?

Život moderního dospělého není snadný. Rodinné tradice a předpisy z nich vyplývající mohou odporovat dobovým zvláštnostem.

Průměrný věk sňatku se tak v posledních desetiletích zvyšuje, stejně jako průměrný věk matek při narození dětí. V důsledku toho mohou mladí lidé považovat takové zpoždění vůči předchozím generacím za osobní nedostatek. Ale velmi dobře by mohla existovat volba ve prospěch profesního rozvoje, která je přehlížena.

Navíc očekávání vkládaná do člověka mohou být tak velkolepá, že je prostě nelze realizovat. Víra ve vlastní všemohoucnost, fantazie o nezávislém životě a jeho idealizaci, to vše jsou důležité prvky, které pomáhají realizovat plány. Kdyby si lidé nevěřili, těžko by zkoušeli něco nového. Ale i přes pozitivní povahu iluzí na začátku cesty budou jednoho dne zničeny. Princip reality si udělá své vlastní úpravy a člověk dříve nebo později narazí na limity svých vlastních možností. Přijmout svá omezení je obtížná a někdy bolestivá vnitřní práce. Dokud to neskončí, soudy o bezvýznamnosti vlastních úspěchů mohou zůstat dominantní. Velkolepost očekávání, dokud nejsou revidována ve prospěch skutečných možností, živí pozici vnitřního kritika, který znehodnocuje jakýkoli existující výsledek.

Co to znamená žít naplno a co s tím má společného strach ze smrti?

Za zmínku také stojí syndrom podvodníka, který vám brání připisovat si zásluhy za vaše vítězství. Tento jev, kdy je úspěch vnímán spíše jako výsledek okolností než jako výsledek vlastního úsilí, také ovlivňuje špatné vnímání vlastních výsledků.

Pochopení mnoha nebo několika úspěchů člověka není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. S ohledem na vaše vlastní očekávání je těžké si představit, že by tato očekávání mohla být za jiných okolností jiná. Může se stát, že člověk udělal hodně, ale nevšiml si toho. Nebo se může ukázat, že člověk neměl dost odhodlání podniknout kroky k tomu, co chtěl, a to, čeho bylo možné dosáhnout, zůstává snem.

Jak může pomoci psychoterapie

Uskutečnění toho, co je žádoucí, spočívá v propasti mezi skutečnými touhami (obrazem budoucnosti) a možnostmi (požadavky reality). Spolupráce s psychoterapeutem vám pomůže vybudovat kontakt s vašimi touhami, což vám dodá odhodlání pro následné akce. Možná se zjistí, že některá přání nejsou ve své podstatě touhami, takže je těžké se jimi inspirovat. Například touha získat práci ve velké společnosti může naznačovat, že člověk chce pouze rozptýlit starosti svých rodičů a ve skutečnosti je to v rozporu s jeho vlastními aspiracemi dělat to, co miluje.

Proč je pro nás změna těžká

Po opětovném spojení s vlastními touhami může vzniknout mnoho plánů a sil k jejich realizaci a zvýší se pocit vlastní síly, který nebude nekonečný. Psychoterapie vám pomůže přijmout a prožít pocity, které pravděpodobně vyvstanou, když budete čelit realitě. Prostor psychoterapie se tak může stát místem, kde je osobní cesta analyzována, chápána a uváděna do života.

Pokud existují úspěchy, ale zůstávají nepovšimnuty, psychoterapie vám může pomoci je vidět a rozpoznat. Úspěchy jsou s největší pravděpodobností z nějakého důvodu přehlíženy: aby si někdo v minulosti mohl všimnout vlastních úspěchů, musel si jich všimnout a pojmenovat je zvenčí. Pokud by taková zkušenost v životě nestačila a byla jen poptávka po nových vítězstvích, pak je možné v rámci psychoterapie nahradit zkušenost připisování významu tomu, co již bylo vykonáno. Následně se taková zkušenost zvnitřní, stane se vnitřní a vytvoří oporu, ve které nemusí být externí hodnocení tak důležité.

Svépomocné techniky

Sami nebo s pomocí jiných lidí, kteří to myslí dobře, můžete provést průzkum toho, co je nyní k dispozici. Chcete-li začít, položte si tyto otázky:

— Proč si myslíte, že vaše úspěchy jsou zanedbatelné?
— Jaké úspěchy považujete za významné?
— Stalo se někdy, že jste uznali něco, co jste udělali, jako významný úspěch?
– Jaké to bylo?
-Kdo byl poblíž?

Jak poznám, že musím navštívit psychologa?

Zapište si vše, co se za poslední desetiletí udělalo a co změnilo váš život tak či onak. Projděte si každý bod a zapamatujte si:

— Jaké úsilí jste vynaložili, aby se tak stalo?
— Jak jste se během procesu cítil?
– Jak ses potom cítil?
— Byli jste spokojeni se změnou, která nastala?
— Chtěli jste tento úspěch realizovat?
— Pokud ne, proč jste se tedy rozhodl uvést ji v život?

Napište si vše, co byste chtěli dělat. Pokračujte ve výzkumu otázkami:

– Je opravdu možné realizovat, co chcete?
– Proč je to pro vás důležité?
— Co přesně je třeba udělat, aby byla implementována?
– Co záleží na tobě?
– Co nemůžete ovlivnit?

Může být užitečné prodiskutovat to, co zjistíte během svého výzkumu, s přítelem, který je ochotný naslouchat a je citlivý. Možná se jejich pohled na to, co je podstatné, bude lišit, což vám pomůže rozšířit pohled na vaše vlastní úspěchy.

Sleva 25 % pomocí promo kódu AOLT na první sezení s autorem článku

Přišel vám článek užitečný? Dejte jí like níže. A pokud se zdá, že autor textu může s vaším problémem pomoci, přihlaste se na první sezení s 25% slevou pomocí promo kódu AOLT