Psal jste si někdy deník?

Experiment: Jak jsem si dva týdny vedl osobní deník

Rozhodl jsem se experimentovat poté, co jsem potřetí narazil na článek o změně mého života s položkou „Veďte si deník!“ Podle autorů je deník dědictvím od Atlanťanů, což z vás může udělat šťastného meditujícího milionáře v červeném Ferrari.

(No, hlavní důvod je ten, že si krásná psychopatka z Gone Girl vedla deník).

Termín jsem si dal dva týdny. Dva týdny na to, abyste „navždy změnili svůj život“ a dosáhli osvícení. Moje skepse byla oprávněná – píšu si deník od roku 2013, ale stále nemám všímavost ani malou mistrovskou třídu „Staň se vůdcem“. Možná proto, že za tři roky bylo napsáno jen 67 stran, nebo možná proto, že deník neumí kouzlit.

Nejhorší nápad, jaký kdy představitel lidské civilizace měl, je začít si prvního ledna psát deník. Přesně to jsem udělal.

Den 1

Očekávat, že golem vyrobený z Oliviera a beshparmaku bude schopen vyprodukovat něco rozumného, ​​bylo velmi hloupé. Plazil jsem se po deníku a snažil se vzpomenout si na písmena nebo alespoň jaké jsem byl znamení zvěrokruhu. Zoufalství mě přešlo, když moje ruka začala kreslit květiny na půl stránky. Rozhodl jsem se znovu přečíst vše, co bylo za ta léta napsáno – různobarevnými pery, s podivnými skicami, někde byly dokonce skvrny od slz (ach, mládí).

Napsal jsem tam své dojmy (je zvláštní sdílet takové osobní myšlenky, abych byl upřímný). Bylo těžké zastavit.

„Kurva předběhl.“ Sedí tady, vedle něj na pohovce. Vyrostla jsem.

Ulpane, vyrostli jsme. A u nás je opravdu všechno v pořádku. Všechno se mění.

Chci, abyste věděli, že když máte pocit, že jste sami, máte nás. Své minulé myšlenky a nálady, sebe. Plakali jsme a smáli se. Pochybovali jsme, padali, snažili se nedělat kraviny (skoro to fungovalo).

A víte, co jsem si teď uvědomil?

Píšu to, co opravdu chci napsat. Žádná ouroboros, žádné sebekousnutí.

Když píšete do deníku, je to, jako byste si vytvořili myslánku paměti, upadnete do transu a píšete, píšete, píšete. Objevíte se a nepoznáváte svá vlastní písmena.

Zavřu svůj diář a jdu zamyšleně dokončit své novoroční saláty.

Den 2

2. ledna celý den jezdím na skluzavce a do večera se z mých paží stanou dva párky bez života. Do deníku si píšu: „Vyjel jsem na horskou dráhu.“

Den 3

Jestliže jsem se v „ledenech“ 2013, 2014, 2015, 2016 zařekl, že se naučím anglicky, „nebudu jíst sladké“ a budu se o sebe starat, tak začátek roku 2017 byl pro mě časem, kdy jsem se rozhodl neterorizovat. A víte, je to úžasné. Kolem nás je už tolik stydlivců, mentorů, úspěšných startupistů, přítelkyň, které nikdy neztloustnou, aby dostali další dávku výčitek z deníku. Pryč se syndromem podvodníka, ať žije racionální sobectví!

Téměř do stránky vyznávám lásku sám sobě. Červený poznámkový blok už není košile do vlasů. Strážce selfie duše, horcruxu, myslánky – ale ne mučitel.

Den 4

Zapínám Coldplay, rozhovor se sebou samým pokračuje.

„Pusť minulost. Věřte.

Cítíme se tu dobře. Už jsme zmizeli a čekáme, až se k nám přidáte. Pochopíte, že začátek byl konec a konec začátek.“

Deník mi říká, abych se nebál prázdné stránky, nebál se dělat chyby. Dříve jsem se styděl psát všechno, co se mi odehrávalo v hlavě, zdálo se mi okázalé a dramatické. Velmi marně.

V určitém okamžiku se záznamy stanou portálem mezi vámi – budoucností a minulostí. A tenhle pocit mi doslova fouká z hlavy. Hádanka se spojí, stanete se celistvými.

Den 5

Zapnu Enyu a jdu do svého deníku.

Víte, co je na vedení deníku nejúžasnější? Své citáty píšete, aniž byste si dělali starosti s „oblékáním a nasazováním“, „oblékáním“ a bez obav z destruktivních komentářů. Prostor deníku je pouze váš svět a vy jste v něm demiurgem.

Píšu levou rukou, protože už nemám žádné myšlenky. Někde jsem četl, že když necháte pracovat „línou“ hemisféru, vaše vnitřní dítě se může zapnout a napsat velkou pravdu.

Moje vnitřní dítě k tomu ještě nedospělo a své celé jméno napsalo třikrát.

Den 6, 7, 8

Odjel jsem do Kostanay za svými přáteli, dvakrát jsem vytáhl deník, abych napsal „všechno je jen oheň“, „zmrzlina – 95 tenge za kopeček. „

Mimochodem, čím více pozitivních emocí zažíváte, tím méně se vám chce psát. Toto neštěstí a pochyby se dají rozložit na stránky celé hodiny a smích, rozkoš a radost se ve skutečnosti nechtějí proměnit v nerovné čáry.

Den 9

Aby se z poznámek najednou nestal nový filozofický traktát, začínám si zapisovat své sny. To pomáhá vyniknout vnitřní Annushku, než rozlije olej. Určitě to vyzkoušejte.

Zdálo se mi, že jsem porodila chlapce. Probudil jsem se s myšlenkou „co jedí.“

Den 10

Moje poznámky jsou z 90 % voda. Zdá se, že návštěva hostů s kbelíky čaje, které nelze odmítnout, udělala svou práci.

Ve snu jsem byla kočka a celou noc jsem běhala. Probudila jsem se tak unavená, že jsem si napsala „mňau“. Zkrátka, chcete-li poznat své vnitřní démony, může vám pomoci deník.

Den 11

Moje tělo si rychle uvědomilo, že noční nesmysly byly nahrávány, a začalo se mi zdát, že jsem se vzlykal. Snil jsem o mrtvých příbuzných, mluvili se mnou, ukázali mi, že se teď cítí dobře a klidně. A já plakala a plakala a plakala. Cítím se líp. Všechny hluboce skryté myšlenky teď vyšly najevo. Tady mi deník opravdu pomohl pochopit sám sebe.

Den 12, 13, 14

Pokud je deník rozhovorem se sebou samým, pak jsem se dokázal unavit. Omlouvám se všem, kteří se mnou každý den pracují, setkávají se a mluví. Teď ti rozumím.

Píšu krátké poznámky o tom, jak jsem strávil den. Pak mě existenciální proud opět nabere a další tři stránky si kladu věčné otázky.

A tak každý den. Kdy tohle skončí?

„Píšu „já“ a nestydím se, že jsem to už šestkrát použil

Stále nejsou žádné cíle. Unáším se.

Nade mnou je nekonečná obloha. Pode mnou je nekonečný oceán. Potopit se nebo letět?

Legrační. Falešný pocit poznání bere radost ze života. Od jednoduchého výstupu až po komplexní, takže na vrcholu si můžete vzít znalosti a vzdychat v chladu a snít o tom, že všechno vrátíte tak, jak to bylo. A pak se probuď a uvědom si, že celý tvůj život a pochopené pravdy jsou psím snem.“

Den 15

Tento experiment změnil můj mozek na veřejnou stránku VKontakte. Nyní komunikuji pouze v uvozovkách.

„Podívej se do sebe. Nebojte se hlubin.“

Škoda, že nemám stránku, na kterou bych mohl zapisovat své geniální myšlenky.

„Respektuj ten okamžik. Zůstaňte v přítomnosti.“

Den 16

Velkým hůlkovým písmem píšu: VŠECHNO!

Zavírám svůj deník. Konečně jsem volný.

Závěry:

1. Deník je portrétem vašeho vědomí. Někomu může pomoci, ale někoho může úplně zničit a uvěznit ho v nekonečném kruhu sebemrskačství. Pokud se chcete zranit, raději utíkejte.

2. Nebojte se svých myšlenek. Ale pokud jsou děsiví, pak se bojte.

3. Musíte si vést denní záznamy, pokud jste vynikající politik, jehož práci později strávíte ve škole, nebo grafoman, který tajně sní o tom, že se stane Coelhem. Pokud ne, běžte.

4. Zapisujte si své úspěchy, jinak za pár let budete plakat lítostí nad svým „minulým“ já. Ale lepší je jít běhat.

5. Podvědomí dělá zázraky. Všichni už znáte odpovědi na všechny otázky. Jen si věř.

Ilustrace: Aigerim Tumenbay

V Almaty se konal kulatý stůl „Podpora změny: Spolupráce v boji proti rakovině prsu“.

Skutečně jedinečný: jak hudba ovlivňuje módní průmysl – a naopak

Proč byste se měli zúčastnit Astana půlmaratonu

„Udělal jsem obrázek za 5 sekund a prodal ho za 120 tisíc tenge“: noční debata o neuronových sítích

Odebírejte aktuální kolekce zpráv a dozvíte se o nejzajímavějších věcech

(žádný spam, slibujeme )