Přátelé mě pozvali na koncert, ale nikdo z nás se tam nedostal

Dovolená na Rudém náměstí: kdo tam vystupoval, kdo tam přišel, kdo to vymyslel a proč to bylo všechno tak tajemné.

Přípravná operace

Redaktoři Afisha-Gorod se o koncertu na Vasilievsky Spusk dozvěděli z článku na RBC z 10. března: Dmitrij Peskov a „partneri ve Státní dumě“ sdělili publikaci, že oslava bude rozsáhlá a potrvá celý týden. O účasti předních představitelů země na něm prezidentův tiskový tajemník vyjádřil takto: „Do takového data nemůže nikdo přejít. Náš redakční tým také nemohl překročit toto datum a cítil se zraněn: nikdo nám neposlal oznámení o koncertu na Vasiljevském Spusku, kde byla oznámena Larisa Dolina, Grigory Leps, skupina „Lube“ a další velcí ruští umělci – ale obvykle naše poštovní schránka se hemží oznámeními o různých akcích, od „rozkvětu kakaa v lékárnické zahradě“ po „nejlepší mladé jezdce na ponících na festivalu Spasská věž“ (toto jsou zcela skutečné tiskové zprávy). Na stránkách hudebníků nebyly žádné informace o koncertu, ale byla tam skupina VKontakte (rossiya_i_krim_vmeste), která je zvala na sletový koncert „Jsme spolu“ pomocí krásného plakátu se svatojiřskou stuhou a mottem „Přijď sám. Přiveďte své přátele.“ K ceremonii se mělo připojit 18 000 lidí – solidní, naprosto logická čísla. „V případě jakýchkoli dotazů“ bylo doporučeno kontaktovat pořadatele. Byli uvedeni jako virtuální osoba bez rodiny, kmene nebo přátel, ale se zajímavým jménem Inga Frigan. Freegani, jak víte, popírají myšlenku konzumace a v myslích obyčejných lidí jedí na smetištích. Náš virtuál raději říkal, že miluje hokej a moldavskou hudbu, nekouří, není ženatý, studoval hudbu v Jekatěrinburgu a za to hlavní v životě považuje seberozvoj, ale i odvahu a vytrvalost. Vynikající biografie, i když fiktivní, ale rád bych se dozvěděl více o pořadateli koncertu na počest nejvýznamnější události ruských dějin po faktickém vzniku Ruské federace. Mezitím se na webu massovki.ru vesele objevovaly oznámení (1, 2, 3, 4, 5, 6) o placeném shromáždění na Rudém náměstí 18. března, těm, kteří přišli („slovanský vzhled“), bylo slíbeno 300 rublů („přijď sám“) pro sebe a 50 pro každého spoluhráče („přiveď přátele“). Upřímně, vypadalo to jako facka, nebo alespoň jako vtip kašpárků, či dokonce provokatérů – vždyť je fuk, že na koncert na počest anexe by upřímně chtěly přijít desetitisíce lidí z Krymu. Chraptiví kurátoři davů v rozhovorech s Afishou-Gorodem potvrdili, že hledají lidi, normy byly nastaveny a peníze budou vyplaceny. Co si však můžeme vzít od kurátorů davu – lhali i o účasti „Casty“ na koncertě, což ředitel této vynikající skupiny okamžitě popřel.

Byli jsme opravdu naštvaní. Ekonomické a sociální důsledky připojení Krymu k Rusku si můžete vykládat, jak chcete, ale dovolená je svátek – a takhle nemůžete své krajany podceňovat. Hodně štěstí, již brzy 1. září budou prvňáčkům přislíbeny poplatky za účast na slavnostním vyhlášení. Abychom zjistili podrobnosti, zavolali jsme nejprve na odbor médií a reklamy – byli to jeho podřízení, kteří tiskli a rozvěšovali po Moskvě plakáty koncertů. Celkem se v Moskvě podle RBC objevilo asi 300 billboardů o rozměrech 3×6 m a také malé plakáty – 1×2 a 1×8 m Tyto údaje dal našim kolegům vedoucí oddělení Vladimir Černikov. Sám Černikov mimochodem o týden později oznámil svůj přesun do jiného odboru – odboru národní politiky, meziregionálních vztahů a cestovního ruchu. Jeho podřízení však laskavě odpověděli, že zhruba vzato pouze vyvěsili oznámení a nevěděli nic o tom, kdo dohlížel na shromažďovací koncert. V tiskovém oddělení kanceláře starosty nám v odpovědi na zoufalou otázku redaktorů Afisha-Gorod, zda máme tedy zavolat FSO, doporučili obrátit se na odbor regionální bezpečnosti a boje proti korupci města Moskvy – ostatně, jak logicky naznačovali gorodští účastníci, tak rozsáhlá akce se odehrává v samém srdci hlavního města a nemůže se konat bez vědomí Alexeje Mayorova. Starostovi podřízení si stěžovali, že jim už byla odříznuta telefonní čísla kvůli žádostem o akreditaci, a bylo jim řečeno, že koncertu se budou moci zúčastnit všichni. Samotné oddělení shromáždění pouze koordinuje a neposkytuje informace. Obraťte se na odbor kultury, doporučil odbor. Tisková služba moskevského ředitelství pro veřejné akce pod ministerstvem kultury uvedla, že s koncertem nemá nic společného. Byli jsme nadšení a zavolali jsme tiskové službě Kremlu. Na druhém konci se zdvořilým zájmem poslouchali naše myšlenky, že web Afisha je nejlepší způsob, jak se dozvědět o koncertech v Moskvě, a laskavě vysvětlili, že i tato tisková služba funguje podle vlastních pravidel. „Vidíte tuto událost v kremelském kalendáři?“ — byli překvapeni po telefonu. Ne, neviděli jsme ho. A dál hledali konce.

Před pár lety jsme se s kamarády rozhodli vyrazit na koncert známé kapely, který se v té době konal ve Vologdě.

Moji přátelé fandili té skupině do té míry, že se rozhodli jet do Vologdy i přes velkou vzdálenost (1000 km). No, to je v pořádku, každý má své vlastní idoly a někteří jsou připraveni udělat cokoliv, jen aby je viděli naživo.

Tentokrát se moji přátelé rozhodli vzít mě s sebou. Přijeli jsme do tohoto města a ubytovali se v hotelu na jednu noc. Tu noc se mi ale nepodařilo usnout. Protože tito dva jedineční lidé seděli a neustále se dohadovali o tom, které album se ukázalo jako nejlepší v kariéře sólisty.

-Poslouchej, ničemu nerozumíš! Této kapele fandím, poslouchám ji už přes 10 let! – vykřikl Sergej.
„Jaká je vaše zkušenost, když hrajete pokaždé stejné písně, aniž byste věděli o legendárních albech,“ nedal se mu Andrey.

V důsledku těchto nekonečných hádek jsem nemohl spát a tisíckrát litoval, že jsem si s sebou nevzal špunty do uší. Ráno jsme se rychle připravili, dojeli na místo všeho toho dění, dlouho jsme stáli ve frontě a došli jsme k závěru, že tady není všechno tak jednoduché, jak jsme si mysleli.

U vchodu, kde se kupovaly vstupenky na koncert, jsme byli velmi rychle, omluvte ten výraz, vypnuti. Vstupenky na koncert jsou téměř pryč, zbývají už jen dva.

Moji přátelé byli naštvaní, protože mě prostě nemohli opustit. Museli jsme se na místě rozhodnout, kdo bude v první řadě a kdo se bude dívat zpovzdálí.

Nevím, jak to popsat slovy, prostě jste to museli vidět. Je za mnou obrovská fronta. Jsme na přeplněné ulici a dva mí přátelé na sebe začnou křičet tak hlasitě, jak jen mohou. Křičeli a dohadovali se o tom, kdo z nich je skutečným fanouškem skupiny, hoden být v první řadě a získat autogram.

-Ty se fakt nemůžeš hýbat? „Na tento koncert jsem čekal dva roky, musím se jen vyfotit a dostat autogram,“ křičel Sergej.

„Naznačuješ, abych stál úplně na konci a nic neviděl?“ Víš, že mám problémy se zrakem. A vůbec, proč to netlačit? – Andrej ukázal na mě.

„Ano, protože jsme ho na tuto cestu táhli my sami,“ odpověděl Sergej.

Tyto výkřiky pokračovaly, dokud nedorazila ochranka, kterou zavolala žena, která všechny tyto vstupenky prodávala. Měli jste vidět tváře těchto „fanoušků“, když jim na ramena padají obrovské ruce a basový hlas je žádá, aby se uklidnili. A ne v kulturním tónu, o kterém byste možná přemýšleli.

V tuto chvíli si přátelé začali uvědomovat, že se situace vyostřuje a žádný výsledek. A ne, nezačali se chovat klidněji, ale jen se začali zlobit a štěkali na strážce. Celá tato situace by se dala popsat takto: dva špicové ohrožují Alabai, žvatlají zdola. Tento cirkus skončil tím, že se tam nikdo z nás nedostal.

A dobře, kdybychom odešli vlastní silou. Nebylo by to tak. Ochranka prostě popadla mé přátele za pačesy a doslova je vynesla z podniku. Na tohle všechno jsem se mohl jen dívat. Co dělat, musel jsem se otočit a hledat své přátele, kterým se podařilo odejít.

Jak se později ukázalo, jejich hádka se změnila v rvačku a rozhodli se, že se tam dostanou odděleně. Co mám v takové situaci dělat? A byla jen jedna cesta ven, protože auto měl jen Sergej, pokusil jsem se ho kontaktovat, abych se bezpečně dostal domů.

Opět stojí za zmínku, že cesta nebyla krátká, což znamená, že jsme se všichni museli vrátit dohromady. Musel jsem je jít usmířit, jinak by mě prostě trápilo svědomí.

Představte si moje překvapení, když jsem je našel spolu v hotelu. Když jsem dorazil, už pokojně seděli, popíjeli čaj a nezávazně si povídali, jen malé modřiny odrážely to, co se stalo předtím.

A tak náš výlet na koncert skončil a já jsem se poté rozhodl neúčastnit takových kamarádských plánů, jako je cesta do vzdálených zemí na koncert jejich idolu.

Líbil se vám článek? Přihlaste se k odběru kanálu, abyste byli informováni o nejzajímavějších materiálech