Soused a můj soused mi platí, abych nemluvil o jejich nevěrách.

Soused a můj soused mi platí, abych nemluvil o jejich nevěrách.

Před několika měsíci jsem přešel na práci na dálku. Předtím jsem v kanceláři strávil skoro deset hodin. O víkendech a svátcích jsem chodil do práce. A pak jsem si nějak uvědomil, že jsem vyhořel. Už mě nemotivoval plat ani povýšení. Právě jsem si uvědomil, že jsem se proměnil v zombie, která se domů chodí jen umýt, vyspat a převléknout. Ani jsem tam pořádně nejedl, všechno jsem si objednal do kanceláře. „Promiň, Mikhalyči, odcházím,“ řekl jsem šéfovi a položil na stůl svůj rezignační dopis. Když četl můj text, zvedl obočí.

– Van, co se stalo? – zeptal se. Vysvětlil jsem. „Už mě nebaví žít v kanceláři,“ říkám. „Chci jen ležet doma na gauči a nikam nevstávat.“ Až do konce života. „Nevstávej,“ nečekaně ho podpořil šéf. — Jestli chceš, přenesu tě na vzdálené místo. Nyní jste sám vůdcem. Máte přístup ke všem obrazovkám svých podřízených. Lehněte si na gauč, sledujte práci, dávejte pokyny. Samozřejmě jsem si vzal i týden dovolené. Přemýšlel jsem, jestli odejít nebo ne. V důsledku toho jsem přijal nabídku šéfa. Na dálku to dopadlo dobře. Ne, neležím přímo na pohovce. Pracuji u stolu.

Ale teď mám čas pro sebe. Začala jsem chodit do obchodu a na procházky. Občas jsem začal pracovat s notebookem na balkóně nebo na lavičce na dvoře. A konečně jsem poprvé za pět let života v tomto bytě viděl své sousedy. Ukázalo se, že na mých stránkách žije velmi milý pár. Pokud tomu dobře rozumím, oba jsou soukromí podnikatelé. Zdá se, že má vlastní síť autoservisů. A moje žena má několik showroomů. Když jsem je viděl spolu, působili dojmem sladkého zamilovaného páru. Přestože jsou manželé už dlouho, více než deset let. Dali jsme se s nimi do řeči a sledovali jsme se na sociálních sítích. Všechno je tam taky nádherné, spousta společných fotek, příspěvky s vyznáním lásky a tak dále. „Jaké mám štěstí se svým manželem.“ Nebo:

„Moje žena je ta nejkrásnější žena na světě.“ Zkrátka si rozumíme, med a cukr. Obecně mi to nevadí. Sám muž je osamělý, tak budu rád alespoň za ostatní. Je hezké, že jsou lidé spolu tolik let a stále se chovají jako milenci. Buď jí dal tisíc růží, nebo mu objednala nějaké drahé hodinky. A pak jsem najednou seděl na balkóně a viděl jsem manželku mého souseda, Oksanu, jak veze domů nějaký dvacetiletý kluk na motorce. Nakonec se vášnivě políbili, což mě zmátlo. Můj byt se nachází v prvním patře, takže Oksana okamžitě přečetla tichou otázku v mých očích. O minutu později zazvonila u mých dveří. „Doufám, že na tohle malé nedorozumění můžeš zapomenout,“ řekla, usmála se a vsunula mi do ruky několik bankovek.

Přikývl jsem a zavřel dveře. Zajímavé. Ale o týden později to začalo být ještě zajímavější. Když jsem pracoval v parku poblíž mého domu. Seděl jsem, nikoho jsem se nedotýkal a najednou kolem mě prošel soused, ruku v ruce s dívkou. – Semyone! – Zakřičel jsem. Nějak vyděšeně se otočil, podíval se na mě, pozdravil a šel dál. Upřímně, zezadu jsem si ani neuvědomil, že s ním Oksana není. Postavou i výškou se zdají být podobné. Dobře, možná ta dívka v krátké sukni je jeho sestra. Očividně ne moje sestra. Protože mě večer přišel navštívit Semyon. Nečekal jsem to a pozval jsem ho domů. „Poslouchej, Vanyushi, mám s tebou rozhovor,“ začal soused láskyplně.

„Pozorně poslouchám,“ odpověděl jsem. „Dnes odpoledne jsi byl svědkem scény,“ pokračoval. – Mluvíš o procházce s tou dívkou? – upřesnil jsem. Ztěžka si povzdechl a položil peníze na stůl. „Předstírejme, že jsi nic neviděl,“ řekl Semjon. „Do toho,“ nehádal jsem se. A tak jsem se stal strážcem dvou tajemství najednou. Nevím co s tím. Mám jim to říct oběma a domluvit se na konfrontaci, nebo zůstat strážcem tohoto rodinného štěstí?

Soused z bytu 48

Bydlím ve standardní 9patrové panelové budově v nejvyšším patře. Náš vchod je poslední a původně nebyl vybaven interkomem, takže se v něm zpravidla o sobotách a nedělích potulovali nejrůznější žebráci, pamětníci různých náboženských hnutí a prostě nečinní jedinci hledající po ránu drink. Někdy to však byli pošťáci, kteří hledali sousedy, plynaři nebo opraváři žádající o klíče od podkroví, a co je nejzajímavější, všichni tito jedinci se snažili dorazit co nejdříve – o víkendech kolem 8-9, kdy opravdu chcete. spát. Náš vchod obývalo pestré obyvatelstvo, z nichž polovina se pravidelně měnila, protože majitelé raději pronajímali své byty, zatímco oni sami bydleli někde mimo město. Zbytek byly zpravidla manželské páry s dětmi, které zde žily již delší dobu, ale život druhých je příliš nezajímal, a proto jsem za posledních pár let života v tomto domě Neznám ani jména sousedů přes ulici, o ostatních ani nemluvě. Ano, občas jsme se pozdravili, ale nikdy se nic nedostalo dál. A tak se to stalo v sobotu brzy ráno, kdy se vám po náročném pátku chce opravdu zalézt v posteli.

Probudilo mě vytrvalé zvonění na zvonek a poté, co jsem tam chvíli ležel v naději, že si ti stojící za dveřmi budou myslet, že majitelé nejsou doma a moudře odejdou, jsem vstal z postele. Zvonek u dveří vytrvale zvonil. Manželka potichu chrápala, zabalená do deky, já vstal z postele a rozzlobeně jsem putoval ke dveřím a převracel si v hlavě možné tvrdé odpovědi na otázky o víře v Boha a žádosti o otevření podkroví. Představte si moje překvapení, když jsem po otevření dveří našel na odpočívadle dva sousedy z 5. a 7. patra. Měl bych je popsat přesněji, protože byly velmi podobné, ale nebylo možné je vzájemně zaměnit. Byly to upravené dámy, asi 45 let, štíhlé, obě obarvené blondýnky, které se vždy velmi stylově oblékaly a byly vždy velmi slušné a zvědavé, ale tím jejich podobnost končila. Jejich manžely jsem nikdy neviděla, věděla jsem jen, že jeden vychovává dceru 13-14 let a druhý má dospělého syna, který s ní bydlel, ale domů se vracel jen na noc. A tak obě tyto dámy stály na odpočívadle přede mnou, a jakmile jsem otevřel dveře, jedna se na mě otočila:

– Dobré ráno sousede, chtěli jsme. – a zastavila se uprostřed věty a sklopila oči někam do oblasti mého pupku – chtěli jsme vám říct, že zítra nainstalují interkomy a budete muset zaplatit náklady na kabeláž a instalaci a vybrat si typ chcete nainstalovat na své místo! – pokračovala ve větě a pomalu zvedla oči. Na její tváři bylo vidět rozpaky, ale zároveň se usmála. Podíval jsem se na druhou dámu a všiml jsem si, že se ze všech sil snaží vypadat vážně a zadržuje široký úsměv. Při pohledu na sebe jsem pochopil důvod jejich plic •••