Měli jste někdy takové sousedy?

S Vikou jsme maminky na mateřské dovolené a ve volném čase běháme v parku – potřebujeme shodit přebytečná kila. Takže ve stejném domě, ale v jiných vchodech s Vikou, žije babička čarodějnice, jmenuje se Nina. Vypadá asi na 70 let, babička je velmi obézní, její pohled je pronikavý a pichlavý. Babička nemá v lavicích žádné přítelkyně, protože se s ní nikdo nechce zaplést, protože se všichni bojí. Babička se ale baví po svém: něco po ní zamumlá a tato osoba si buď vykloubí, nebo zlomí nohu; nebo se pod něčí dveře nasype nějaká země a brzy se stane něco špatného.

Takže Vika často vidí Babu Ninu, jak se plíží „Ahoj“ a rychle běží. Ale kromě špinavých triků je babička proslulá svými velmi, velmi vzácnými dobrými skutky. Její sousedé říkali, že pomohla více než jednomu člověku v našem městě vyléčit jejich neteř z epilepsie, ale všichni si myslí, že nemoc na někoho přenesla, ale o to nejde. A příběh níže je ze slov mé Vicki.

Chystám se do obchodu, protože večer dorazí sestra s rodinou. Vyjdu ze vchodu a na záhonu se vrtí Nina. No, myslím, že se nepozorovaně proplížím, ale ne, všimla si a řekla mi:

„Nechlub se, nepřijdou, dnes na tebe nebudou mít čas,“ a zpátky na záhon.

No, byl jsem zaskočen a odpověděl jsem:

„Ahoj“ a šel do obchodu.

A babička se v odpověď zasmála a řekla něco jiného, ​​ale já to už neslyšel, protože jsem rychle šustil kolem, abych dostal nějaké potraviny. Zkrátka jsem nakoupil vše na stůl a začal vařit. A pak volá moje sestra a říká, že její 3letý syn je pokrytý skvrnami, jeho teplota se zvýšila, a proto nepřijdou na návštěvu. Pak se ukázalo, že to byly plané neštovice.

Překvapením mi spadla čelist. Dále více.

Běhám sám po parku a v parku je cesta v kruhu, na začátku parku je křižovatka. Běžím, nejsou tu žádní lidé, dívám se před sebe: listí je zelené, ptáci zpívají a tady – správně! – Babička Nina se jí objevila přímo před nosem, v rukou držela větve a dívala se. Jak jsem se zděsil, protože tu nikdo nebyl a ona se neměla kde objevit, všechno bylo vidět dopředu. Byl jsem zaskočen a řekl jsem jí:

– Oh, Babo Nin, můžeš dát svou duši Bohu.

-Kdybys všechno dal Bohu.

Vytáhl jsem se odtamtud, ale ona zůstala stát. Co jsem uběhl za 10 minut, uběhl jsem za 40 sekund. Přiběhla ke vchodu jako keňský běžec a ani nevím, jaké obscénní, pardon, slovo vložit – NA LAVIČCE U VSTUPU sedí BABIČKA NINA, něco si mumlá pod vousy a třídí větve.

Kluci, to je odpad, nemám slov. A Nina se jen sarkasticky usmála.

A pak došlo k incidentu s chlápkem z posledního vchodu, který zaparkoval svou zbrusu novou Toyotu na chodníku. Babička se objevila a dlouho ho kárala a v určité chvíli rychle zmlkla a začala sarkasticky tisknout úsměv. Výsledkem bylo, že auto tohoto chlapíka shořelo v práci na parkovišti (parkoviště je mimochodem hlídané).

Ale poslední kapkou bylo, že to moji kamarádku Christinu vyděsilo k slzám.

Ninka ji potkala a řekla:

– Dcero, dej mi pár sirek, babičko, jsem starý, nemůžu je koupit, ale řeknu ti pravdu.

Christina si koupila sirky a Nina jí odpověděla:

– Odtrhněte svému psovi koule a pošlete je do Volgogradu poštou!

Christina byla ohromena, protože její manžel je řidič kamionu a často jezdí do Volgogradu. A vždycky měla podezření, ale tady je!

Obecně tato babička přináší strach do celého našeho domu a okolí. Jak se k ní mám chovat? Když řekneš ahoj, je to špatné, ale když nepozdravíš, nedej bože!

Doufáme, že si ji dcera vezme, ale vůbec k ní nechodí, takže bydlíme vedle sebe.

Na internetu je takový příběh:

Někde v africké divočině žije kmen, na dnešní poměry velmi, velmi, nerozvinutý, téměř primitivní. Samozřejmě existují vůdci, tance a šamani s oběťmi různým, z jejich pohledu nevysvětlitelným silám přírody. Vlastně o šamanech. V tomto kmeni je na druhém místě za vůdcem, ale považuje se za všemocného. A také citlivý a pomstychtivý. Vzpomene si, jak se mu někdo něčím znelíbil, a ráno nežádoucí osoba najde před vchodem do své chatrče ptačí kost (existovaly možnosti pro pírko, hlínu s trusem rozsypanou mazaně). Ptačí kost před vchodem – wow, jaké prokletí od šamana, člověku zbývají tři dny života. A přesto ano, Papuánec, který takový artefakt objevil před svým domem, během následujících tří dnů odhodil brusle. Po mnoho let se tento druh keců odehrával, ale jak dlouho trvalo vědeckým výzkumníkům z rozvinuté civilizace, než na tuto vesnici narazili. Procházeli jsme se, prozkoumávali, poznávali Papuánce a jejich zvyky. Potkali jsme vůdce. A to se šamanem, který je citlivý, pomstychtivý a myslí si, že je nejdůležitější. Šaman viděl lidi s bílou tváří jako hrozbu pro své postavení v kmeni a rozhodl se jich zbavit prokletím k smrti (no, ptačí kost před vchodem, pamatujeme si). Vědci, kteří ráno objevili před svým „bytem“ detail ptačí kostry, byli samozřejmě překvapeni, ale nepřikládali tomu žádnou důležitost. Uplynuly tři dny, uplynul týden, nikdo z nich nezemřel, což se pro šamana stalo nepříjemným a nepochopitelným překvapením a pro zbytek kmene zázrakem zázraků.

Whitefaces prostě NEVĚDĚLI, ŽE JSOU PROKLETÍ. Ale domorodci věděli. A věřili. A neumřeli kvůli kletbě, která neexistuje, ale kvůli tomu, že si mysleli, že zemřít musí. Síla víry je zvláštní věc.

Z tohoto příběhu vyplývá závěr – všechno to svinstvo, všechno to tmářství s ježčími babičkami, s proroky, s čarodějnicemi, funguje, dokud v to věří

Matky na mateřské dovolené jako vždy šíří tmářství. A pak půjdou pohostit děti modlitbami. V prdeli, 21. století.

rozšířit vlákno
Před 5 lety

Normální, kvalitní mini horor. Kompetentní, souvislý projev. Docela nadprůměrná městská pohádka. Proč dávám mínus? Ano, pro značku „skutečný životní příběh“, samozřejmě!

Všechny nesmysly jsem shromáždil v jednom příspěvku.

Babička Ninka je ta nejnormálnější postava)

Podobné příspěvky
2 года назад

Dlužíme

Máša byla zodpovědná, pracovitá a milá dívka. V nehtovém salonu jsem si odpracoval zadek a pomalu si ho šetřil na auto. Moc si přála usednout za volant pěkného zahraničního auta. I tentokrát, když jsem přišla do práce a podívala se do časopisu, spokojeně jsem se usmála – termín na manikúru byl plný.

Den utekl jako střela. Administrátorka Sveta se podívala do kanceláře, rozšířila oči a zašeptala:

– Sakra, Masho. Počkej. byl tam takový klient, to je strašné!

O minutu později se dveře znovu otevřely, Máša zvedla oči a otřásla se. Na prahu stála stará žena tak odpudivého vzezření, že si to bylo těžké představit. Povadlý obličej jako sušené jablko se žlutavým nádechem. Zahnutý dlouhý nos, šedé husté obočí, vybledlé, vybledlé oči. Stařena byla oblečená do jakési dlouhé staré boloňské pláštěnky až po prsty, na které chybělo pár knoflíků. Nejhorší byl ale zápach. Voněla stářím, léky, kočkami, naftalínem a jakýmsi rozkladem. Stará žena se přikrčila před Mášou a zaskřípala:

– Ahoj, dcero. Ve stáří se rozhodla pro manikúru,“ a natáhla ruce k dívce, která vypadala spíše jako kuřecí nohy.

Aby se Masha neudusila zápachem, natáhla si přes obličej lékařskou masku:

– Dobrý večer. No, pojďme se podívat, jak si vylepšit ruce. Jdeš to lakovat?

– Vůle. „A přilep si nějaký krásný kamínek,“ souhlasila stará žena.

Máša dělala svou práci a snažila se nedívat svému klientovi do tváře. Z nějakého důvodu se cítila velmi strašidelně a bála se, že si toho stařena všimne. Snažila se nedat najevo strach a nenuceně pokračovat v rozhovoru. Nakonec byla práce hotová. Potřela vrásčité ruce staré ženy krémem a nakonec zvedla oči:

– Tady máš. Podívejte se, jak jsou nyní vaše ruce upravené a krásné.

Stará žena si tiše prohlížela nehty a spokojeně se usmála nad výsledkem a najednou řekla:

– Děkuji, dcero. Jak krásné! Jo a nevzal jsem si vůbec žádné peníze.

Ale Masha už snila o tom, že půjde na čerstvý vzduch a rychle se toho hrozného klienta zbavila, do takové míry, že právě řekla:

– No, já vložím svůj a ty ho pak přineseš. Pokuta?

Babička se na dívku pozorně podívala a vážně řekla:

– Nevezmu to. Dluh je teď můj. Pokud se stane něco špatného, ​​zakřičíte „Vraťte dluh!“ a já vám pomůžu.

S těmito slovy stařena vstala, těžce se šourala a odešla z kanceláře. Máša ještě pět minut seděla úplně zmatená a analyzovala, co se stalo, a pak vyběhla jako střela na ulici, strhla si masku z obličeje a lapala po vzduchu jako ryba vyhozená na břeh.

Od návštěvy stařenky uplynul více než měsíc. Dívky v salonu si na ni nějakou dobu vzpomínaly, obvykle ne lichotivými slovy, protože všem připadalo, že jsou dokonale nasyceny dusivým pachem staré ženy, a pak úplně zapomněly. Život pokračoval jako obvykle.

Máša se vždy vracela domů stejnou cestou. Pár zastávek autobusem a pak zkratkou přes pěkný park. Na podzim to tu bylo obzvlášť krásné: stromy se zdobily žlutými, červenými, vínovými listy, které s tichým šelestem padaly na zem a tvořily barevný, světlý koberec. Tady, ve světle útulných luceren, bylo vždy ticho a klid. Když procházela po vyčištěné cestě, všimla si Máša společnosti mužů. Tři stáli a čtvrtý v jedovatě zelené bundě dřepěl. Všichni pili něco přímo z lahví, kouřili a hlasitě diskutovali o nějaké události.

Máša zrychlila krok a snažila se rychle vyhnout opilecké společnosti.

– Hej krásko! „Pojď a zůstaň s námi,“ když si muži všimli dívky, začali křičet.

Máša nic neodpověděla, otráveně si myslela, že kdyby se vydala na dlouhou cestu, nepotkala by toho opilého vidláka. Mezitím ji muži dostihli a obklíčili v těsném kruhu.

– Proč se hroutíš? Pojďte s námi na půl hodiny zůstat, můžete si dát víno,“ dýchal dívce do obličeje výpary muž s malým plnovousem.

„Slušné dívky se v noci po parku nepotulují,“ řekla hrubě jiná s čepicí a hledím namířeným dozadu.

„Takže je nepořádná!“ Ta třetí, plešatá a jako prase.

Společnost se jednohlasně zasmála. Máša se pokusila prorazit, ale uslyšela další výbuch smíchu.

– Pusť mě dovnitř! Můj manžel pracuje u policie! – Pokusila se zastrašit společnost lhaním o svém manželovi.

Znovu se zasmáli a holohlavý muž ji popadl za ruku:

– Tak se pojďme pobavit, dokud půjde!

Muži s vytím hrubě popadli zápasící dívku a vtáhli ji hlouběji do parku, přičemž jí zakryli ústa dlaní. Máša se zoufale snažila, prohýbala se a škubala sebou, ale bylo to k ničemu. Myšlenky se mi hnaly hlavou jako vichřice, až mě mrazila hrůzou. Otočila se a kousla do prstu vousatého muže, který jí zakrýval ústa. Vousatý muž křičel, odtáhl ruku a Máša, nechápala, proč to dělá, vykřikla:

Muži se dokonce při jejím zvolání zastavili a zmateně se na sebe podívali. Ten v čepici se najednou zasmál:

– Takže teď vám splatíme všechny vaše dluhy! Sundej kalhotky!

A pak Máša ucítila stejný zápach jako tenkrát ve své kanceláři: stáří, naftalín, kočičí moč. A pak se ozval hlas:

– Oh, jak špatné je to udělat!

Opilá společnost se otočila a spatřila starou ženu v dlouhém ošuntělém plášti.

– Vypadni odsud, než se zblázníš! – vykřikl vousatý muž a nepřátelsky se na cizince podíval

„Pojď, strašáku, jdi do svého smetí,“ postoupil holohlavý muž a výhružně zatnul pěsti.

Stará žena, která se vůbec nevyděsila, sklonila hlavu, začala si mnout dlaně a něco šeptat.

-Jsi hluchý?! Šer do toho, říkám! Přesuňte své ratolesti směrem k domu! – muž v čepici a ostatní, shazujíce Mášu na zem, začali šlapat na starou ženu.

A pak najednou celá společnost ztuhla na místě a nemohla se pohnout. Muži mohli mávat rukama, otáčet hlavy různými směry, ale nohy je neposlouchaly.

„Co sakra?!“ zvolal ten v zelené bundě a snažil se zvednout nohy ze země.

– Je. Blbost. Drahoušku. On je ten pravý,“ souhlasně přikývla stará žena a přistoupila blíž. Máša celou tu dobu seděla na zemi, úplně paralyzovaná strachem. Viděla, jak vzduch kolem staré ženy jako by zhoustl a zakalil se. Ozvalo se tiché bouchnutí a stará žena se rozdělila na dvě části. Další tlesknutí a byly tam tři. Máša zavrtěla hlavou, jako by se snažila zahnat to, co viděla. Stařena se dál množila a obklopovala toho zmetka zmrzlého strachem. Když stará žena vytvořila kruh svých dvojníků, chytili se za ruce a začali obcházet muže, zrychlovali tempo a říkali:

– Tančíme! Tančíme! Bereme tě do pekla.

Dívka viděla, jak se pohyb starých žen v kruhu zrychloval a brzy se spojily v jeden hustý černý vír. Všimněte si, že všechny listy na zemi nadále ležely docela klidně na zemi, aniž by se pohnuly. Mezitím se vír začal smršťovat směrem ke středu. Ozývaly se výkřiky plné bolesti a zoufalého strachu. Máša stále nemohla hýbat nohama, tak zavřela oči a rukama si zakryla uši, aby je neslyšela. Prsten se napínal víc a víc, bylo slyšet křupání lámání kostí a na zlomek vteřiny se ve víru mihla krvavá ruka. Smršť, která se ztenčila, se stáhla do klubíčka a zmizela, krátce vzplanula.

Máša cítila, že její nohy nabyly síly, otevřela oči a vyskočila. Rozhlédla se a uviděla, že v parku vedle ní nikdo není: ani stará žena, ani chuligáni. Dívka popadla kabelku a bez ohlédnutí se co nejrychleji vrhla ke svému domu.

. V trávě, mezi prvním spadaným podzimním listím, se sotva znatelně třpytil kamínek, který lámal měsíční světlo.

Řekněte nám o dobrých sousedech?

Ve městě. V zemi.
Jen o vztazích, o pohodlných lidech, o radostech, které vám přinesli.

Jen jednou jsem měl na pronajaté dači báječnou sousedku, která měla kočku a psa a zmizely mi děti a ona s nimi byla šťastná. a večer sis mohl vzít bábovku a jít k ní na čaj – vyzvedni děti, sešly by se tam další tety. Taková párty. Bylo to pro mě velmi zvláštní, ale teplé a příjemné.
Ve městě jsem se nikdy nekamarádila se sousedy na schodech.
Jací sousedé by podle vás byli pro vás ideální?
Přála bych si, aby mě 40letá bojovnice za zdravý životní styl pozvala na běh, sdílela adresu kosmetičky, neměla čas na návštěvy a kochala se vším krásným.

Anonymní
30.07.2021 12: 30

Pro mě jsou ideální sousedé ti, kteří mi nepřekáží. Teď už jsou prostě takoví. Slušně je pozdravím a tím náš vztah končí.

Anonymní
30.07.2021 12: 31
Anonymní
30.07.2021 12: 33

Mám velmi dobré sousedy, inteligentní a přátelské. To je jeden z důvodů, proč neměním své bydliště. Bydlím sám ve velkém bytě, stačil by mi jednopokojový byt cca 50 metrů.
Nedávno ale došlo k incidentu.
Mám videovrátník s přesměrováním na mobil
Volá žena, která má na starosti dům, je to také veřejná poradkyně ze Správy, která bydlí ve vedlejším vchodě.
přibližný dialog:
— Dobrý den XX, rád bych s vámi hovořil ohledně vašeho parkovacího místa
– Pozorně vás poslouchám
— Mohli bychom mluvit důvěrně, ne přes dveře?
– Bohužel jsem teď v práci
– Nebude to trvat dlouho, otevřete dveře.
— Říkal jsem ti, jsem v práci.
– Jak si přejete, je to ve vašem zájmu.
A to je to, co to bylo?

to znamená, že osoba o existenci takového přesměrování neví. a nebyl jsi dost chytrý, abys to správně vysvětlil

+100 ohýbají prsty a pak jsou překvapeni tím postojem

Anonymní
30.07.2021 12: 59

Pochybuji. Je to velmi kompetentní dáma.

To co jsi napsal výše je pravda.

Anonymní
30.07.2021 19: 20

Domnívám se, že je to způsobeno následky nemoci. Také přestala řídit auto, zřejmě to nezvládá.

Myslím, že mluvila normálně. Byl jsi to ty, kdo z ní v rozhovoru udělal blázna. Ale řekla ti správně, potřebuješ to.

Anonymní
30.07.2021 13: 57

+100 Toto je poprvé, co slyším o takové funkci interkomu.

Jsou pozadu, plné všemožných modelů.

Anonymní
30.07.2021 14: 08

Samozřejmě jsem zaostával. Nevím, jak teď žít.:dash1

Jak jsi žil předtím?

Anonymní
30.07.2021 14: 15

S obtížemi. Teď budu žít s novými znalostmi o interkomech!:party2

Je to vlastně velmi pohodlná věc.

Anonymní
01.08.2021 17: 13

Můžete napsat značku a model vašeho video interkomu? Opravdu chci zařízení s přesměrováním bez chyb na smartphone.

Nejlepší sousedé jsou ti neviditelní. Aby nebylo vidět, nebylo slyšet.

Anonymní
30.07.2021 12: 59

Když jsem byl dítě, měli jsme nádherné sousedy, dokonce jsme skoro s každým u vchodu slavili Silvestra. Zcela mladé rodiny se stejně starými dětmi – vzájemná pomoc atp.
Teď je super i soused – můžeme popíjet čaj a klábosit, ale zároveň jsou osobní hranice v naprostém pořádku.

Anonymní
30.07.2021 17: 37

Pro mě jsou ideální sousedé ti, o jejichž existenci ani nevím)

Anonymní
31.07.2021 09: 00

Pro mě jsou ideální sousedé ti, které není vidět ani slyšet (sami jsme takoví), komunikace – zdravíme se u výtahu. Hledáš přítelkyni, nejen sousedku?

Anonymní
01.08.2021 16: 57

Vždycky jsem měl nějaké skvělé sousedy, jak ve městě, tak na venkově.
Komunikovali jsme, stali se přáteli.
ve městě jsme se jezdili navštěvovat (když byly děti malé), slavily narozeniny dětí i dospělých, chodily na koncerty).
Nyní jsou sousedé ve vesnici opravdu moji přátelé) – každý den chodíme k sobě domů – chatovat – kouřit). pijte čaj a kávu, občas spolu něco oslavíme.
Znám všechny sousedy poblíž – zdravíme se, občas si můžeme popovídat.
Teď večer jdu na procházku se psem, dvě neuvěřitelně milé babičky-sousedky (o dva domy dál na druhé straně ulice) sedí na lavičce u jejich roztomilého domečku – radostně se usmívají a zdraví mě, my prohodit dvě nebo tři fráze o počasí a tak dále o ničem..
Jsou tak milí, laskaví a dobří, že pohled na ně mi vždy zlepší náladu.

Dobří sousedé jsou neviditelní sousedé:chr2

Anonymní
30.07.2021 12: 22

Dobří sousedé jsou sousedé, kterých si ve skutečnosti nevšimnete, stejně jako oni si nevšímají vás, ale se kterými je můžete vždy laskavě pozdravit a popovídat si někde na chodbě. Za žádných okolností žádné návštěvy ani přátelství!!