Jak se vám žije s VSD?

Vegeta-vaskulární dystonie: znaky diagnostiky a léčby

Zdroj obrázků: osobní archiv S. Dumy

V průběhu let se postoje k diagnóze VSD změnily jak mezi lékaři, tak mezi pacienty. Společně s neuroložkou nejvyšší kategorie, kandidátkou lékařských věd, vedoucí konzultačního a diagnostického oddělení kliniky Spolkového státního rozpočtového ústavu „Výzkumný ústav terapie a preventivního lékařství“ SB RAS Světlana Duma, jsme se rozhodli vyvrátit mýty se kterým je dnes toto onemocnění spojeno.

Vegeta-vaskulární dystonie je skutečně poměrně novým fenoménem. Znalost autonomního nervového systému poprvé rozvinul až ve dvacátém století akademik Alexander Wein. Dnes však 80 % pacientů, kteří se obrátí na neurologa, má poruchu, kterou lékaři charakterizují jako vegetativně-vaskulární dystonie. Počet takových pacientů přitom rychle roste a antidepresiva, kterými se VSD léčí, jsou dlouhodobě na prvním místě nejprodávanějších léků. Během krátké historie jeho existence se mezi pacienty neobjevilo jasné pochopení tohoto onemocnění.

Mýtus 1.

VSD je vaskulární porucha.

Skutečně

Jedná se o nerovnováhu všech orgánů a systémů, za jejichž koordinaci je zodpovědný autonomní nervový systém.

Podle definice Alexandra Weina je VSD porušením různých funkcí těla, obvykle somatických, to znamená fyzicky hmatatelných. Příčinou těchto poruch je selhání nervové regulace prováděné autonomním nervovým systémem. Je to ona, kdo je zodpovědný za synchronizaci procesů probíhajících ve vnitřních orgánech.

Mýtus 2.

Příčinou VSD je chronické onemocnění.

Skutečně

Chronické onemocnění může spustit VSD u starších lidí, ale ve většině případů je příčinou VSD nervová porucha.

Další výjimkou jsou adolescenti, u kterých se hormonální hladiny mění během puberty, a také lidé s endokrinními patologiemi. A přesto, podle neurologů, pouze 20% pacientů s vegetativně-vaskulární dystonií má primární patologii jakéhokoli orgánu nebo systému.

„U lidí středního a staršího věku se VSD skutečně může vyvinout na pozadí nějakého druhu somatického onemocnění, říká Světlana Duma. – Může se jednat o patologii gastrointestinálního traktu, cévní onemocnění srdce nebo mozku, neurodegenerativní onemocnění, následky úrazů a infekcí. Pokud ale mluvíme o nejčastější příčině VSD, pak jsou to neurotické poruchy – úzkost nebo úzkost v kombinaci s depresí.“

Jedním z nejsložitějších projevů VSD, který se vyvinul na nervovém základě, jsou záchvaty paniky, tedy náhlé nevysvětlitelné záchvaty strachu, doprovázené tělesným nepohodlím. Tyto příznaky se zpravidla objevují, když pacient odkládá léčbu patologie, aniž by si uvědomoval její psychologickou, nebo spíše psychiatrickou povahu.

Mýtus 3.

Neexistuje žádná diagnóza VSD.

Skutečně

V klasifikátorech nemocí taková diagnóza existuje, ale není na svém „správném“ místě, tudíž „neexistuje“: diagnóza sice není somatická, ale oficiálně není klasifikována jako nervová nemoc.

Protože pravou příčinou většiny případů VSD je porucha nervové povahy, v klasifikaci nemocí by logicky měla patřit do sekce nervových nemocí.

Díky zavedené praxi se však diagnóza VSD řadí mezi somatické (tělesné) choroby. Důvodem tohoto rozporu je podle lékařů to, že pacienti s vegetativně-vaskulární dystonií nikam nespěchají, aby se obrátili na psychiatrické specialisty.

„Pokud vyloučíme organickou příčinu, diagnostikujeme VSD na pozadí úzkostné poruchy, i když úzkostná porucha je zde na prvním místě, říká Světlana Duma. – Pokud se takový pacient dostane k psychiatrovi nebo psychoterapeutovi, bude mu stanovena v podstatě správná diagnóza. Půjde například o somatoformní nebo úzkostnou poruchu, kvůli které vzniká VSD syndrom. Tento byrokratický rozpor je zřejmě způsoben tím, že lidé nechtějí chodit ke správnému lékaři.“

Mýtus 4.

Lékař může diagnostikováním VSD přehlédnout závažné onemocnění.

Skutečně

Pacient je vždy pečlivě vyšetřen, i když je „uznán“ jako pacient s VSD.

Diagnóza VSD se provádí vyloučením. To znamená, že při vyšetření pacienta s podezřením na vegetativně-vaskulární dystonii jsou vyloučeny všechny možné somatické patologie.

„Zkušení neurologové okamžitě vidí pacienta s VSD, ale nemohou převzít odpovědnost za jeho diagnostiku bez dalších vyšetření. – vysvětluje doktor. – Podíváme se na pravděpodobnou objektivní příčinu, která potíže způsobuje, a pokud ji nepotvrdíme, stanovíme diagnózu VSD.

Součástí vyšetření pacienta je kontrola zdravotního stavu podle určitého standardu, která zahrnuje EKG a krevní test. Kromě toho je kontrolován endokrinní systém pacienta – stav štítné žlázy, hypofýzy, hypotalamu a nadledvinek.

Mýtus 5.

VSD je druhý název pro další onemocnění.

Skutečně

Další názvy pro VSD souvisejí s tím, že se svého času snažili tuto diagnózu přejmenovat, ale nyní nemá oficiální synonyma.

„Máme variantu diagnózy, která obecně přežila svou užitečnost – neurocirkulační dystonie, říká Světlana Duma. – Jde o mírné kolísání tlaku, drobné poruchy rytmu. Nyní se tato diagnóza neprovádí, místo toho se uvádí VSD. Pokusili se přejmenovat VSD, například došlo k syndromu vegetativní dystonie, Alexander Moiseevich Vein navrhl „psychovegetativní syndrom“. Název se může lišit, ale klasifikace zůstává „VSD“.

Mýtus 6.

Příznaky VSD jsou soustředěny v oblasti hlavy.

Skutečně

Příznaky se mohou projevit jak z gastrointestinálního traktu, tak jako bolest na hrudi.

Neurologové nazývají VSD multisystémovou diagnózou: porucha napadá pacienta z nečekaného směru a někdy z několika stran najednou. Pacient s VSD si může stěžovat např. na bolesti v oblasti srdce, ale při dotazu lékaře se ukáže, že ho dlouhodobě trápí střevní potíže, nevhodně se objevuje zimnice, občas kolísá tělesná teplota.

„Pacienti s VSD si velmi často stěžují na bolest z různých stran. Jednou z variant autonomní dysregulace jsou funkční poruchy trávicího traktu, — říká Světlana Duma. – V posledních letech se vyskytovaly tak často, že je gastroenterologové označili za samostatnou kategorii. V 19. století se tyto poruchy nazývaly střevní neurózy, nyní jsou to funkční poruchy trávicího traktu.

Mýtus 7.

VSD je vrozená patologie a „celoživotní“.

Skutečně

VSD se obvykle získává ve stresové situaci a správnou léčbou je možné se dystonie zbavit.

Úspěch léčby podle lékaře závisí na individuální „chemii mozku“. Léčba je zpravidla poměrně dlouhá, ale netrvá celý život. Nemoc přitom může člověka zastihnout, jak se říká, z čista jasna, protože stresu je dnes vystaven téměř každý. Ale je to stresující situace, která se často stává spouštěčem příznaků VSD.

„V 90. letech se v Novosibirsku ozývaly drobné ozvěny zemětřesení, na které mnozí obyvatelé reagovali strachem a zhoršením zdraví, – vzpomíná lékař. – K neurologům pak putovala celá vrstva takzvaných vegetativ. Někdy se ve stresové situaci člověk zmobilizuje a s problémem se vyrovná, někdy velmi úspěšně. Často po takových situacích nastává úzkostná porucha, protože tělo je přetížené a není schopno se uvolnit.“

Jak se má léčit?

Pacient s VSD v důsledku nervové poruchy je dnes bohužel v těžké situaci. Na jednu stranu by se měl obrátit na psychiatra, ale odborníci na duševní choroby zpravidla nenacházejí dostatečné důvody pro léčbu. Služby jejich alternativy, psychoterapeutů, většinou nebývají levné. V nepříliš pokročilých případech však pacientům s poruchou autonomního systému může pomoci neurolog nebo terapeut. Právě oni podle lékaře vidí drtivou většinu takových pacientů.

„V sovětských dobách se terapeuti změnili v psychoterapeuty, ale teď samozřejmě nic takového neexistuje.“ – říká Světlana Duma. – Ale dnes může terapeut předepsat antidepresiva první volby, která jsou povolena všem. V tomto případě je potřeba léčit nervové onemocnění – úzkost nebo úzkostně-depresivní poruchu. Můžeme předepsat mírné léky, které stabilizují autonomní aktivitu, ale pokud se nervová porucha neléčí, po nějaké době se všechny příznaky vrátí.“

Prevence vegetativně-vaskulární dystonie

Ale prevence nervové VSD je jednoduchá. Pokud je v moderních podmínkách stěží možné chránit se před stresem, pak každý může zabránit nervovému přepětí, ujišťuje lékař. K tomu stačí vyhradit si každý den i během týdne nějaký čas na odpočinek.

„Tělo je jako pružina, pokud ho neustále namáháte, bude reagovat ve formě nerovnováhy,“ říká Světlana Duma. – Důležité je také naučit se radovat z maličkostí. Pokud se člověk umí bavit každý den, je to skvělé – zlepšuje to jeho zdraví.“

Související články:

Nejzajímavější věci jsou na našich oficiálních kanálech: VK, Telegram, Zen