Dcera mafie: smutný příběh Shoko Tendo, který se narodil do klanu Yakuza

Recenze: Kniha „Dcera Yakuzy“ – Shoko Tendo – Vyznání obyčejné ženy

Tuto knihu jsem si chtěla přečíst už hodně dlouho. Dokonce jsem uvažoval o koupi v papírové podobě, ale nějak to nevyšlo a zmizel z regálů. Zřejmě mě zachránily neviditelné síly.
Jak jsem si představoval knihu s názvem „Dcera Yakuzy. Šokující přiznání gangsterovy dcery“: pro dívku, jejíž otec je vlivný gangster, to bude těžký život a ona nějak proti své vůli pronikne do tohoto světa. No, naprosto fantastická očekávání: stane se z ní cool mafián.

co jsme dostali? Víš? Víš?! Dostáváme dlouhý příběh o Seko, kde mluví o tom, jak moc se jí nelíbilo to, kým je; jak se zaplete s bláznivými puberťáky, bere drogy, spadne do kohokoliv a periodicky říká něco jako „už jsem to nemohla dělat“ (ale zpravidla se k tomu zase vrátila) nebo „takhle jsem žila“ (kdo peklo tě donutilo?!).

Oh noční můra-a-ar. Je to strašné. Není to tak hrozné, aby se vám to nechtělo vyhodit, ale pochopte, je nepříjemné, když o tom kdokoli, kdo viděl hodně špíny a krutosti na světě, napíše knihu (i když je to docela nepříjemné číst) a snaží se abych na tom vydělal. A co je nejdůležitější, chci si položit otázku „no a co?“ Tak jsi na mě nasypal hromadu špíny – co s tím mám dělat? Není zde žádná obecná morálka, kromě věty na konci jako „Je mi to moc líto“, která zněla jako „No, omlouvám se“. Nejzajímavější část byla z jejího dětství, protože tam lze alespoň vysledovat formování osobnosti, kde ona, když si to již uvědomila, vyvozuje nějaké závěry. Ale pak začaly nějaké kecy.

To ale není to nejurážlivější. A skutečnost, že předpona „yakuza“ v názvu neovlivnila vůbec nic. Nebyla blízká svému otci, rychle opustil své záležitosti, občas se setkala s členy gangu a zapletla se s nimi jako milenka – ale nic víc. Když si vezmete jakoukoli dívku, která vyrůstá v chudobě, problémech, kde má rodina obrovské dluhy, dostanete přesně stejný příběh. A to, že je dcerou jakuzy, s tím nemá nic společného. A takové příběhy uslyšíte nejen v Japonsku – jsou všude. Takže by o tom teď měli všichni psát? Omlouvám se za drzost – fňukat všem? Můžu se nazvat necitlivým, ale já to mám na starosti. Hrdinky mi nebylo vůbec líto. Občas říkala, že by se nikdy pod nikým neohnula. Tak proč nechala většinu lidí, aby ji bili? A pokaždé, když se naštvala, vyrazila mě a nakonec: dovolila mi to znovu. Nebo tady je ten okamžik: dlouho byla na rychlosti, až do určitého nemorálního chování a sama to přiznala, ale pak se rozhodla, že opravdu skončí, vměstná to do 2 odstavců, kde říká, jak to bylo těžké, a pak to zvládla. Otázka: Proč tento okamžik nepopsat, protože je opravdu těžký? Tato zkouška je vaším přiznáním, že utrpení nebylo přineseno nadarmo. Možná to bude pro někoho i poučné.

Stylisticky kniha nijak nevyčnívá: Seko sedí vedle vás a vypráví svůj příběh. A zní to lakomě a nudně. Šla tam, udělala to, vrátila se a byla tam. Jediné, co bylo zajímavé, bylo dozvědět se alespoň něco o životě Japonska, ale věřte, že vám toho moc neřeknou. Kniha se zdá být již určena těm, kteří alespoň trochu rozumí japonským tradicím. A když se hrdinka v mládí údajně „snaží být svobodná“, vůbec mě nepřekvapilo, že ji za vlasy odtáhli do domu svého otce. Ale jak to vysvětlit ostatním čtenářům? Samozřejmě v tom hned uvidí krutost okolního světa. A to, že se zapletla s těmi, kteří fušovali do drog, a dobrovolně, nějak míjí.

To je ono, už to nezvládnu. Vře, pardon. Nemám rád, když využívají obrázky, štítky a dělají z toho nějaký reklamní projekt. Jsou to stále lidské pocity. Sám jsem znechucen, že ve mně vyvolala negativní reakci.

PS Pak jsem si vzpomněl, proč jsem si tuto knihu chtěl tak moc přečíst: viděl jsem fotografie Shoko Tendo, která předváděla svá skvělá tetování. Hmmm. (Omlouvám se za spoiler: nacpala to jen tak: šla s kamarádkou a rozhodla se, že si to zároveň nacpe)

Dcera mafie: smutný příběh Shoko Tendo, který se narodil do klanu Yakuza

Dcera Yakuzy. Šokující přiznání dcery gangstera

Narodil jsem se v zimě roku 1968 do rodiny člena jakuzy a byl jsem třetím ze čtyř dětí, které se narodily mému otci Hiroyasu a mé matce Satomi. Bratr jménem Daiki byl o dvanáct let starší než já, následovala sestra Maki, jen o dva roky starší než já, a nakonec nejmladší v rodině, Natsuki, o pět let mladší než já. Vždycky jsme jí říkali Na-chan.

Narodil jsem se v Toyonace na severu Ósaky, ale když jsem byl ještě hodně malý, přestěhovali jsme se na druhý konec města, do čtvrti Sakai, kde jsme koupili krásný dům s dvoukřídlými železnými branami. Za nimi byla kameny dlážděná klikatá cesta lemovaná bílými a růžovými keři azalky, která vedla přímo k hlavním dveřím. Na japonské poměry byl dům velký – byl tam pokoj pro každého z nás a byl tam také obývací pokoj, jídelna, dva pokoje v japonském stylu s podlahami tatami a otcova kancelář, kde dělal svou práci a přijímal návštěvníků. Pamatuji si, že celý náš domov byl naplněn vůní čerstvého dřeva. Z oken obývacího pokoje byl výhled na rybník, vytvořený v podobě pevnostního příkopu, kde plavali pestrobarevní kapři a ladně klouzali pod vodou. Měli jsme dokonce bazén, ve kterém jsme v létě dováděli celý den. Přímo za oknem mého pokoje byla vysoká třešeň – sakura. Byla to moje kamarádka. Pokaždé, když mě něco rozrušilo nebo když se stalo nespočet problémů, šel jsem k té třešni a seděl v mírném chladivém stínu jejích větví.

Kromě toho, že táta stál v čele místního gangu Yakuza, řídil také tři velké společnosti: strojírenství, stavebnictví a nemovitosti. Pamatuji si, že postava mého otce ohromila naši dětskou představivost. Byl posedlý auty a neustále kupoval nové modely od japonských i zahraničních firem, o Harleyích a motorkách jiných značek nemluvě. Naše garáž plná aut a motorek seřazených jakoby po niti, vyleštěná do lesku, připomínala showroom. Tatínek se samozřejmě nikdy nespokojil se základními modely, a tak se ve volném čase neustále vrtal v ladění. Pokud u něj zastavilo na červenou na semaforu auto s nalitým motorem, táta jako zarytý závodník zvýšil otáčky motoru, a jakmile se rozsvítila zelená, auto odstartovalo jako blesk. Když můj otec řídil, cítil se jako ryba ve vodě. Moje trpělivá matka ho neustále prosila, aby nejel tak rychle, a já jsem byl potěšen: vždycky jsem naprosto miloval pocit rychlosti.

Každý víkend jsme celá naše rodina vyrazili buď na nákupy, nebo do restaurace. Pokaždé, když jsme odešli z domu, tátova krokodýlí peněženka se nafoukla, jako by právě spolkla velkou kořist. Před odchodem z domu se matka vždy posadila před třílisté zrcadlo, aby provedla rituál – co nejpečlivěji si upravila vlasy a nalíčila se. Vyšla ven a ve svých elegantních bílých prstech svírala světle růžový deštník. Vzal jsem ji za druhou ruku a s obdivem se podíval na opálový prsten, ve kterém se odrážely sluneční paprsky s duhou barev. „Až vyrosteš, bude to tvoje,“ řekla moje matka a podívala se na mě s úsměvem.

Táta byl vždycky zaneprázdněný – vedení gangu a kontrola činnosti firem zabralo spoustu času – ale první týden nového roku vždy trávil s rodinou. Nemohli jsme se dočkat, až zasedneme ke svátečnímu stolu a začneme jíst jídla, která maminka doma připravovala: zelenina vařená v sojové omáčce, nadýchané plátky slazené omelety, kandované černé fazole, zlaté kaštany s dušenou rýží – to vše bylo připraveno na černě lakovaném třípatrovém stojanu . Na Nový rok, po dojídání, šla celá rodina do nejbližšího chrámu a pronesla modlitbu – první v nadcházejícím roce. My děti jsme dostali svitek s předpovědí budoucnosti a rodiče nám četli, co je v něm napsáno. To byl každoroční rituál rodiny Tendo. Na první Nový rok, když jsem šel do školy, za mnou přišel táta a dal mi do dlaně talisman ve tvaru zvonečku.

Cítil jsem teplo vycházející z hračky, tak silné, že se zdálo, že prostupuje každou buňkou mého těla. Pověsil jsem si ho na školní batoh a o přestávkách jsem s ním lehce kolébal, poslouchal zvonění malého zvonku a ponořil se do zářivých vzpomínek na novoroční svátky.

Moji rodiče byli vždy hodní, ale co se týče chování, byli přísní. Dokonce i hospodyně měla zakázáno nás rozmazlovat a nikdy jsme se při jídle nesměli dívat na televizi. Před jídlem a po jídle jsme se museli modlit a po dojídání po sobě uklidit. Byli jsme vychováni staromódním způsobem, ale mně se to líbilo.

Náš dům byl vždy plný života – obchodníci s auty a kimony, klenotníci, krejčí a další lidé různých profesí přicházeli a odcházeli.

Tento svět, ve kterém jsem žil, mě fascinoval a fascinoval.

Můj dědeček z otcovy strany mě šíleně miloval, mnohem víc než jeho ostatní vnoučata. Jednou, když mi byly tři roky, mě houpal na koleni a zpíval „Shoko, Shoko“ a usnul. Pak se ukázalo, že dostal infarkt. O čtyři roky později, krátce po mém nástupu do základní školy, babička zemřela. Když jsme si po pohřbu sedli ke stolu, přistoupil k otci jeden z mých strýců.

-Ty zmetku Yakuza! Mějte na paměti, že z peněz rodiny Tendo nedostanete ani cent,“ zasyčel.

„Pohřeb ještě neskončil a ty, zkurvysynu, už mluvíš o penězích?“ „Jdi do pekla a nech mě na pokoji,“ zavrčel otec a rychle odešel z pokoje.

Zbytek příbuzných seděl s očima na podlaze. Můj dědeček onehdy zemřel a tito lidé už byli připraveni začít boj o jeho peníze. Bylo mi špatně. Pamatuji si, že už tehdy jsem si myslel, že by táta mohl být členem jakuzy, ale tentokrát měl nepochybně pravdu.

O pár dní později se otec dostal do problémů a byl poslán do vězení. Po přestěhování jsme se mezi novými sousedy nikdy nekamarádili, ale najednou se ukázalo, že nás pomlouvá doslova celé okolí a nikdo neřekl dobré slovo. Bylo to poprvé, ale ne naposledy, kdy jsem čelil hněvu, odsouzení a pomluvám.

Jednoho dne, když jsem seděl na ulici před domem a snažil se to namalovat vodovými barvami, přišla za mnou jedna z žen, které bydlely v naší ulici. Naklonila se a zašeptala mi do ucha: „Shoko-chan, věděla jsi, že tvůj starší bratr ve skutečnosti není tvůj bratr? Tvoje máma ho porodila dřív, než potkala tvého otce.“

Můj postoj k bratrovi se nezměnil, ale nechápal jsem, proč je proboha nutné říkat takové věci dítěti. Děti ze sousedství za svými rodiči nezaostávaly. Byla jsem škádlena jako „dcera yakuzy“ a neustále mě šikanovali a šikanovali během mých šesti let na základní škole. Stal jsem se vyvrhelem.

Ve druhé třídě se mi stala jedna příhoda, kterou jsem si pamatoval do konce života. Byl čas na úklid, a tak se stalo, že přišla řada na mou skupinu, aby umyla učebnu pro učitele. Postavil jsem se na všechny čtyři a vytřel podlahu mezi dvěma stoly, aby na mě nebylo vidět. Když jsem slyšel známý hlas učitele, který ke mně byl vždy laskavý, naskočily mi uši.

— Shoko Tendo? Ano, umí kreslit, číst a psát základní věci, ale tím její talent končí. Takového idiota je těžké něco naučit.

V jejím hlase bylo slyšet znechucení. Vytáhla ze stohu na stole kus papíru a ostatní učitelé se nahrnuli, aby se na něj podívali, a pak se zasmáli.

– Ano, opravdu. opravdu! Neděláš si srandu. Studovali můj test, který jsme nedávno psali. Možná jsem nepředvedl nejlepší výsledek, ale velmi jsem se snažil. Pak si mě všimli učitelé, byli ohromeni, vyděšení a začali žvatlat: „Je úklid hotový? Odvedl jsi skvělou práci!“ A s falešnými úsměvy nalepenými na jejich tvářích mě vyprovodili z učitelského pokoje.

Tak jsem se naučil, že lidé mohou mít dvě tváře, a tuto lekci jsem si pamatoval do konce života.

V té době děti ve věku od čtyř do čtrnácti let nesměly navštěvovat věznice, takže jsme s Mackie nikdy neměli příležitost setkat se a promluvit si s tátou. Maminka převzala řízení záležitostí společností a také zodpovědnost za dohled nad mladšími členy gangu. Musela s sebou všude nosit malou Na-chan, ale nestěžovala si a tiše čekala na den, kdy tatínka propustí. Nikdy jsem ji neslyšel stěžovat si. Nechtěl jsem ji dále rozčilovat a znepokojovat, nikdy jsem se nezmínil o tom, co se ve škole děje.